Podíváme-li se však na právní normu zblízka, zjistíme, že tento jednodušší zákon má ve skutečnosti o téměř sto paragrafů více než stávající právní předpis. Je těžko představitelné, že se v takovém případě může jednat o zjednodušující právní úpravu.

Nepopírám, že se zákonem lze v řadě bodů souhlasit, zaslouží si však podpořit? Je správné, že se snažíme implementovat evropské právo směrem k větší transparentnosti při zadávání veřejných zakázek. K návrhu mám ale řadu výtek. V prvé řadě nesouhlasím s podivným legislativním pozadím, na kterém návrh vznikal. Nejde jen o to, kolik k němu bylo v Poslanecké sněmovně podáno pozměňovacích návrhů (361!), ale i o to, kdo je podával. Nepřijde mi ukázkou kvalitní práce, když samo ministerstvo jako předkladatel novely, o jejíž přípravě se mluví již několik let, se pak ve Sněmovně přihlásí zhruba ke tvorbě 100 pozměňovacích návrhů. Jen pro informaci, opozice má na svědomí pouhých 16 pozměňovacích návrhů a zbytek, tj. zhruba přes 200 změn, iniciovali vládní poslanci. Je s podivem, jak je možné, že vláda, jež dlouhodobě kritizuje podávání přílepků k návrhům zákonů, sama obdobnými aktivitami příliš nešetří. A to nemluvím o školení k novému zákonu, která podle mých informací začala probíhat dávno před projednáváním návrhu zákona v dolní komoře Parlamentu. Lhostejnost, s jakou pak ministerští úředníci patrně přistoupili ke sdělování nových paragrafů uchazečům školení, mě přijde skutečně troufalá. Věděli snad zaměstnanci resortu, v jaké podobě nakonec zákonodárci návrh schválí, zvlášť pokud do ní oni sami podali 100 pozměňovacích návrhů? 

Kromě legislativního pozadí vzniku zákona je k novele možné uplatňovat řadu věcných výhrad. Jedním z výrazných a možná ne příliš viditelných nedostatků zákona je úleva pro zahraniční firmy, spočívající v tom, aby tyto firmy nemusely splňovat podmínku zaknihovaných akcií. Jedná se o informaci, která odhaluje skutečné vlastníky firem. Zatímco české společnosti ucházející se o veřejné zakázky musí onen požadavek zaknihovanosti splňovat, zahraniční firmy mají v tomto ohledu obrovský benefit. Ten ve svém důsledku ale narušuje rovný a nediskriminační přístup a představuje pro firmy, které chtějí utajit před státem své skutečné majitele, vodítko, jak třeba účelově založit společnost podle cizího práva... Zajímavá je také navržená úprava, podle které se nemusí zakázky malého rozsahu vypisovat a většině přímo neoslovených potenciálních uchazečů tak zůstanou utajeny. Kdo se tak o veřejných soutěžích dozví? Nabízí se odpověď, že zkrátka jen vyvolené oslovené firmy, které zadavatel obeslal s nabídkou.

Provádění zadávání veřejných zakázek je již dnes spojeno se značnou administrativní zátěží a vyžaduje odborné znalosti zúčastněných osob, kdy snaha o odstranění takové zátěže byla také důvodem přijetí vládního návrhu zákona o zadávání veřejných zakázek. Pravdou ale je, že zátěž se příliš nezmění ani přijetím tohoto zákona. Podle legislativců je zákon náročnějším z pohledu právního poradenství zadavateli a to zcela jistě alespoň v počátcích aplikace navrhovaného zákona. Vezmeme-li v potaz, že největší počet zadavatelů zadal v letech 2010 až 2014 veřejnou zakázku pouze jednou, lze očekávat nízkou míru zkušeností. A pokud většina zadavatelů potřebuje pracovat s co nejjednodušším procesním postupem, existuje nám po účinnosti vysoká pravděpodobnost vzniku procesních chyb. To je v případě návrhu zákona podpořeno navíc krátkým přechodným obdobím, po jehož uplynutí vejde norma v platnost pro všechny subjekty. Krátkou legislavakanční dobu se tak snažili prodloužit kolegové na senátním Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí na posledním jednání a navrhli ji kolegové z Ústavně-právního výboru a bude se o ní tedy jednat i na senátním plénu. 

Závěrem  zmíním fakt, že návrh opět přichází s celou řadou výjimek. Troufám si tvrdit, že vláda Bohuslava Sobotky je vlastně taková „výjimková“ vláda. Pravidelně schází z cesty prosazování „pro-občanských“ opatření a vydává se cestou zvýhodňování veřejných funkcionářů nebo veřejných subjektů. Zájem občanů a zvláště pak soukromých firem je této vládě ukradený, což jsem již dříve ilustroval na řadě novel, se kterými tato vláda přišla. A tak i v Poslanecké sněmovně vzal za své návrh poslance Plíška, podle kterého způsobilým dodavatelem neměla být obchodní společnost, v níž nakládá s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 10 % všech hlasů v obchodní společnosti veřejný funkcionář uvedený v zákonu o střetu zájmu.

Nevím, kde hledal pan poslanec inspiraci, ale já osobně bych zavedl právní úpravu, jakou má Rakousko, kde obdobný návrh dávno platí a nikdo jej nepovažuje za diskriminační, jak se mj. nechala slyšet paní ministryně Karla Šlechtová. Členové spolkové vlády, státní sekretáři nebo členové zemské vlády, kteří jsou vlastníky podniku, vlastníky podílových práv na určité společnosti nebo jiných podílových práv na určitém podniku, jsou povinni při nástupu do funkce nebo neprodleně po získání takovýchto majetkových práv oznámit tuto skutečnost výboru Národní rady pro střet zájmů nebo výboru zemského sněmu příslušnému podle zemské úpravy. Spolu s tímto oznámením musí oznámit také podílová práva svého manžela, resp. manželky. Pokud součet podílů člena spolkové vlády a jeho manžela činí více než 25 %, nesmí být takovým společnostem přímo nebo nepřímo uděleny od spolku zakázky. Pokud součet podílů člena zemské vlády a jeho manžela činí více než 25 % všech podílových práv k dané společnosti, nesmí být takovým společnostem přímo nebo nepřímo uděleny zakázky od země, do které spadají. Věřím, že se o prosazení obdobného návrhu pokusíme v Senátu.

Ivo Valenta
slovácký senátor