Skupina 25 senátorů navrhuje u Ústavního soudu zrušení povinnosti bezplatně poskytovat potraviny charitativním a humanitárním organizacím. Tuto povinnost zavedla novela zákona o potravinách pro potravinářské podnikatele, kteří provozují ochody s prodejní plochu větší než 400 metrů čtverečních pro potraviny, které jsou ještě bezpečné, ale již nesplňují podmínky pro prodej v obchodě.  Senátoři v této souvislosti mluví o nebezpečném precedentu, který se blíží praktikám totalitních režimů.

„Protiústavnost nemůže být zdůvodněna dobrými úmysly, neboť dobrými úmysly je často dlážděna cesta do pekel. Charita je dobrovolná a tím se odlišuje od státem vymáhaných daní. Zákon však fakticky zavádí povinnost nucené účasti na charitě,“ uvedl senátor Ivo Valenta, který inicioval podání ústavní stížnosti.

Podle ústavního právníka Zdeňka Koudelky, který zastupuje senátory u Ústavního soudu, není ústavně konformní ustanovení, které stanoví poskytnutí potravin bezplatně jako zákonnou povinnost jen pro někoho. „Charitativní organizace sice mohou poskytovat pozitivní činnost klientům sociálních služeb. Může však být více pozitivních činností, například poskytnutí potravin zoologickým zahradám či spolkům, pečujícím o opuštěná zvířata. Pokud tedy chce stát někomu něco dát bezplatně, může to učinit, ale nikoliv tak, že přikáže jednomu, aby danou věc předal druhému, nýbrž tím, že tyto věci nakoupí, zaplatí a pak jiným osobám daruje. Nucené, bezplatné předání části majetku jiným soukromoprávním osobám, je způsob ústavně nemožný,“ konstatoval Zdeněk Koudelka.

„Nucené darování je nebezpečné pro právní stát, neboť jde o faktické vyvlastnění. V minulosti byl takový postup spojen s nejhoršími státními režimy. Německý fašistický stát vázal ještě před vypuknutím druhé světové války povolení k vystěhování bohatých Židů na nucené darování či prodej jejich majetku státu či árijským osobám, a to hluboce pod cenou,“ uvedl senátor Jaroslav Kubera, předseda senátorského klubu ODS a člen Ústavně-právního výboru. Senátu.

V době komunistické totality byl zase převod bývalých zemědělských usedlostí (jež byly v soukromém a ne osobním vlastnictví) na jiné osoby, který navíc vyžadoval souhlas místního národního výboru, např. vázán na nucené uzavření darovací smlouvy na zemědělské pozemky, náležející k usedlosti ve prospěch státu anebo nuceného převedení na zemědělské družstvo. Tento postup restituční zákony označily jako majetkovou křivdu s možností nápravy restitucí takto nuceně darovaného majetku.

„Přitom ani totalitní režimy neměly odvahu na tyto postupy schválit příslušné zákony, ale jen je fakticky uplatňovaly.  Styděly se takové státní okrádání formalizovat právním předpisem. Nyní se již stát uzákonění nuceného darování neobává a činí jej. Takové jednání je nebezpečné pro zachování hodnoty vlastnického práva jako takového, obchází legální cestu vyvlastnění za náhradu a je historicky spojeno s největším úpadkem právního státu. Nemůže být ospravedlněno žádným dobrým úmyslem,“ dodal senátor Ivo Valenta.

„Navíc není nijak zákonem řešena odpovědnost za škodu, která vznikne, pokud v důsledku spotřeby takových potravin budou konkrétní osoby poškozeny na zdraví, neboť zákon neřeší to, že potraviny sice u podnikatele byly bezpečné, ale vzhledem k jejich převozu a následné manipulaci u charitativních a humanitárních organizací a vzhledem k tomu, že již jejich bezpečnost byla na mezní hranici, tuto bezpečnost ztratily. Neřeší se ani náklady na dopravu potravin od podnikatelů k příslušným organizacím,“ upozornil senátor Jaroslav Kubera.

„Vyvlastnění je možné jen ve veřejném zájmu a za náhradu. Vyvlastnění není možné zákonem, ale na základě zákona individuálním správním rozhodnutím, které je soudně přezkoumatelné. Sociální politika státu je nutná, ale stát ji musí organizovat a platit. Není možné náklady sociální politiky přenášet jen na některé soukromé subjekty. Ústavní soud i z tohoto důvodu dříve zrušil regulaci nájemného, kdy stát ve snaze poskytnout někomu ze sociálních důvodů nižší nájem zatěžoval vlastníky domů a bytů tím, že na ně přenášel náklady této své sociální politiky, místo aby řešil věc například sociálním dávkami. Náklady sociální politiky státu nemůže stát přenášet na konkrétní a relativně malou skupinu osob – potravinářské podnikatele. Jakoukoliv státní politiku musí stát dělat za své peníze,“ dodal advokát Zdeněk Koudelka.