Dobrý den, pane ministře, dámy a pánové.

Protože jsem i osloven panem kolegou Hilšerem, že ty flašky nikomu nepatří... Já si to sundám. Dobře. Tak komu ty lahve patří? To přesně určuje občanský zákoník. Za splnění podmínek smluvního typu a výrobní číslo v tuhle chvíli není tak zásadní. Nový vlastník musí doložit například, že došlo k výpůjčce či vlastnictví nebo jak bylo zachováno. To nelze prokázat pouze číslem. Takže zásadní je, kdo tu lahev koupil. A vezmeme-li v úvahu, že před rokem 1994, když byla privatizace, bylo na českém trhu 4 800 tisíc lahví. Tyto lahve si ti lidé koupili, zaplatili je, ty finanční prostředky byly uloženy na nějakém kontě. A když byla privatizace, tak ty finanční prostředky z toho konta skončily u těch lidí, kteří to privatizovali.

To znamená, oni dostali ty peníze od těch soukromníků, kteří to koupili, a to jsem byl já, to tady byl Štěpánek a další. Ti je dostali. To znamená, oni je dostali fyzicky, přišli fyzicky k penězům, které tam byly dané. To znamená, oni ty flašky stále nevlastní. Kdyby, a tam jako se stala chyba jejich, kdyby oslovili každého z nás a řekli – ano, tady máte flašku, máte tady zálohu. Chcete ji, nechcete ji? Jak to je? A byli to schopni doložit, tak je to něco jiného, ale to se nestalo, protože ty peníze byly dobré.

Když to tak počítám, tak se bavíme řádově o nějakých dvou miliardách. To znamená, ty firmy, které privatizovaly propan-butan a podobně, dostaly k tomu kolem 2 miliard korun jako dárek od státu v rámci privatizace. To je k tomu. První věc, která je, ještě další věc, která je, je, že ten český trh dělí, ano, na dvě složky, to tady Marek řekl správně. Je nějakých 7 nadnárodních monopolů, kteří obhospodařují přibližně 50 procent trhu.

Pak je tady asi 48 českých plníren, které obhospodařují druhých 50 procent trhu. To znamená, že ten stav je nějaký vyvážený. A teď se bavíme, komu ty privatizační flašky patří. No, ty nepatří jinou z nich. Ty patří pouze lidem, kteří si je koupili, kteří tam ty peníze vložili, to je z logiky věci. A na to navazují soudní rozsudky, které k tomu byly vydány, i s stanoviska ERÚ, že vlastně to tak je. Takže jako nevím, o čem se bavíme. A další věc, která tady padla, je, že bezpečnost při plnění. To jsou úplně jiné normy. V České republice jsou, nebo byly, už nejsou, plnírny prvního typu a druhého typu. Všechny plnírny a všichni plniči, kteří jsou, tak jsou plniči prvního typu. To znamená, co se týká bezpečnosti, tak všichni ji splňují. A splňují ji ti regionální, anebo ji splňují ti nadnárodní korporace. Takže tady taky o bezpečnosti není žádný problém. Takže to jsou věci, které je nutno, aby jaksi tady byly jasně řečeny.