Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády,

já na základě té debaty, která tady zazněla, tak mám takové 2 poznámky. Prvně považuji za důležité, abych tady zastoupil pana předsedu výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Zbyňka Linharta, který dnes nemůže se jednání zúčastnit a který by tady určitě vystoupil a upozornil by na jednu věc, která je pro Českou republiku zásadní a důležitá. A to je, že naše kohezní politika v rámci České republiky, při porovnání toho, jak se vyvíjí kvalita života a rozvoj jednotlivých NUTS II, vypadá tak, že se ty rozdíly zvětšují. To znamená, rozdíl úrovně a kvality života mezi Prahou, Jihomoravských krajem a Plzeňským krajem na jedné straně, a Karlovarským krajem, Ústeckým krajem a částečně i Moravskoslezským krajem na druhé straně se zvyšuje.

Prostě přestože děláme tady kohezní politiku, existují na to data, je možné to ověřit. Kdyby tady byl pan senátor Linhart, tak by to už tady ukazoval na všech těch grafech. Jinými slovy my jsme v té kohezní politice neúspěšní. Když se potom díváme, čím je to způsobeno, a já to tady teď říkám z hlavy, protože původně jsem nepočítal, že bych k tomu vystupoval, tak je to způsobeno tím, že kromě těch evropských zdrojů, které jdou do těch regionů, a kde se dá říci, že třeba ten Ústecký kraj nebo ten Karlovarský kraj jsou mírně upřednostněny před těmi vyspělými kraji, tak potom se to naopak dorovnává národními zdroji a dalšími typy zdrojů, které potom způsobí, že vlastně všechny kraje dostanou na hlavu to samé, nebo dokonce ty vyspělé ještě více.

A souvisí to s tím, že prostě to celé nepočítáme dohromady. A ta kohezní politika je neúspěšná. A jedna z šancí této vlády, dle mého názoru, je, že to konečně někdo, i třeba ve spolupráci s naším výborem, spočítá všechno dohromady a podívá se na to, jestli skutečně to je tak, že dáváme nejvíce tam, kde to je nejvíce potřeba z hlediska rozdílu úrovně toho života, mimochodem i toho, podle jakých parametrů to budeme posuzovat, je docela problém. Není to nikde řečeno, které jsou to ty parametry, které říkají, jaká je ta úroveň života. Jestli je to kvalita životního prostředí, jestli to je průměrná mzda, nebo počet domovů důchodců, nebo počet vyloučených lokalit atd. A tohle všechno jsou věci, které z minulosti nemáme zvládnuté. A jediné, k čemu to vede, když vezmeme ty základní ukazatele HDP na hlavu apod., tak zjišťujeme, že ten rozdíl se prostě zvyšuje.

Nejsme v tom úspěšní. A je to šance pro tuhle tu vládu, aby s tím něco udělala. Já doufám, že se to podaří. A nepůjde to hned. To je moje první poznámka. Ta druhá poznámka se týká toho, co tady pan místopředseda vlády řekl. A já to tedy velmi podporuji. Nevím, jestli to bude možné v celé Evropě nebo v celé Evropské unii urychleně prosadit vzhledem k tomu, jak je to velký subjekt, že prostě trpí tou obrovskou setrvačností. A to je, že by mělo dojít z hlediska toho financování a podpory k zásadním strukturálním změnám z hlediska toho, co se bude prostě financovat nebo co se plánovalo, že se bude financovat, a co je vlastně dneska potřeba financovat. Protože dneska nám je všem jasné, že základem pro nás je energetická bezpečnost, přičemž největší země Evropské unie se chtěla dostat k zelené energii a k tomu, aby používala zejména zelenou energii, tím, že to překlenovací období překlene ruským plynem. Což potom tedy znamená, že docházíme k obrovskému problému co teď s tím udělat, když to vypadá tak, že ruský plyn nebude, respektive je žádoucí z hlediska naší bezpečnosti, abychom ruský plyn odebírali co možná nejméně.

A pak je tedy otázka, jestli je někdo schopen udělat nějaké opatření toho typu, že přestože už chtěl odstavit uhelné elektrárny, a případně i některé jaderné elektrárny, tak z hlediska té bezpečnosti atd. a z hlediska potom toho součtu to tak úplně dneska nevychází jako zrovna nejlepší řešení. A minimálně by se o tom mělo v rámci té Evropy debatovat. Protože jedna věc je to, jestli někde je více, nebo méně CO2, a druhá věc je to, jestli někde jsme, nebo nejsme ohroženi na životech, celistvosti našeho území atd. A to dneska prostě musíme sčítat. A měli bychom některé ty debaty znovu otevřít a nebát se těch debat. Protože pokud tak neučiníme, tak skutečně hrozí, že například v oblasti té energetické bezpečnosti zůstaneme závislí na ruském plynu způsobem, který například vede k tomu, že financujeme válku ruského agresora proti Ukrajině, protože nám nezbývá nic jiného než ve velkém nakupovat plyn z Ruska.

Takže ta první věc je, že by, dle mého názoru, skutečně ty evropské zdroje měly být nasměrovány k tomu, aby se zvýšila energetická bezpečnost Evropy, a to tím způsobem, že budeme minimálně závislí na zdrojích z Ruska, případně jiných totalitních zemí. Druhá věc, která s tím velmi souvisí, je obranyschopnost. A to se týká toho, že je spousta zemí v Evropské unii, které dneska v rámci své obranyschopnosti nedávají 2 % HDP na obranu, protože potřebují realizovat jiné věci. A pak je zase otázka, co je důležitější? Jestli naše životy a bezpečí, nebo jestli budeme postupovat podle nějakých plánů, nějakým způsobem z hlediska nějakých úspor, které jsou také důležité, ale zase bychom měli znovu si uvědomit, že dneska ta obranyschopnost zemí je naprosto zásadní. A pokud máte 70 tanků, jako Gruzie, tak jste prostě jednoznačně v područí svého velkého souseda. A jenom se bojíte, kdy na vás vyjede a obsadí vám celé území. Takže já to schválně jakoby velmi zjednodušuji, ale takhle to zkrátka je. A takhle se některé země, prostě v takovéhle situaci se nacházejí. A pokud my tu obranyschopnost zase v těchto prioritách nikam neposuneme a nedokážeme se o tom rozumně bavit, tak je to věc, která je tím pádem námi zanedbaná. A to není dobře.