Dobré odpoledne, vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já, když jsem dneska ráno si pustila televizi, tak hned na mě skočila zpráva, jak nejmenovaná nadace podporuje obědy dětí do mateřských škol rodičů, které na to nemají. Funguje to ve školských zařízeních. Já nevím, jestli by se tohle mohlo stát, kdyby se matky nebo rodiče samoživitelé dočkali, když zůstanou sami, třeba výživného od svého partnera, kdyby chodilo, tak jak má, zda by se mohlo stát, že třeba v západních zemích, v Dánsku a Belgii, když se dva rozvádějí, tak se nemohou vodrbat, jeden druhého. Já nebudu říkat, jestli manžel manželku, oni se o ten majetek prostě dělí. A tady náš jeden z těch partnerů, který se rozvádí z té bohaté rodiny toho druhého, dokáže tak dehonestovat, že stát jenom kouká, protože ty naše podmínky k tomu nejsou. Víte, já tady mám různé analýzy, jak organizací ze světa, tak naše vnitřní, která sledují čísla. Jenom čísla o tom, co se kde děje. My máme letos 10 let od poměrně tvrdě přijímaného zákona o trestních obětech. A já tady mám například evaluační zprávu zaměřenou na efektivitu postupu při podpoře obětí trestné činnosti. Zkušenosti lidí se zdravotním postižením s násilím a předsudečným násilím. Já vás tím nebudu zaplavovat, nebojte se. Ale jenom chci říct, že to, že se o něčem nemluví a nepíše na prvních stránkách, tak to neznamená, že to neexistuje. A ony ty oběti jakéhokoliv násilí jsou většinou tak zmrtvené – a ono to, představte si, je spočítáno u nás, že ti lidé nemohou chodit do práce třeba, když je žena znásilněna. Stojí to náš stát od roku 2012 už 14 miliard. Protože jsou nemocní. Takže jakákoliv bagatelizace – já chápu, že se nám nelíbí, že nám někdo něco nařizuje, ale já bych byla šťastná, kdybychom s tím doma pohli ať tak, či tak. A já děkuji za tu debatu, kterou jsme vedli i s představiteli ministerstva. A i za to, že nás poměrně jasně ubezpečili o tom, že ta debata na té evropské úrovni se vede. Že všechny státy, a my, ty postkomunističtí, se bojíme nějak více, tak svoje obavy říkají. A ono to tam na té úrovni se prostě musí projednat. A že jsou to křehká témata, citlivá, že v nás vyvolávají různé reakce, asi bych měla – vždycky mě paní senátorka Kovářová inspiruje a vzpomenu si na nějaké zkušenosti ze života, které my tady rádi říkáme, ale asi se od toho... Nenechám se k tomu nějak svést, byť mě svrbí jazyk, ale nebudu to dělat. Víte, v těchto tiscích se nám vrací téma rovného zacházení. A zřejmě se bude vracet jako bumerang nutnost přijímat další antidiskriminační opatření. Bude to tedy i na jiných fórech řešit do té doby, dokud skutečně neodstraníme diskriminaci na základě rasy, etnického původu a pohlaví. Já bych se zde ráda pozastavila nad částí opatření, která stanovuje závazné normy pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení se ženami a muži a rovných příležitostech a v otázkách zaměstnávání, povolání včetně samostatné výdělečné činnosti.

Je to další z apelů na členské země, aby odstraňovaly nerovnosti, které se například mezi muži a ženami a jejich platy vyskytují. Tady nás čeká ještě, myslím, dlouhá cesta. A jsem ráda, že dneska ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka nás seznámil s novou strategií pro rodinu, kde snad se rodiny, a potažmo tedy samoživitelé, dočkají toho, aby měli, kam své děti v době předškolní dát. A mohli jít do práce a nemuseli být těmi ohroženými.

Platy mužů a žen v České republice se liší nejen při porovnávání průměrného ročního výdělku, kdy muži berou o 24 % více než ženy, ale také při porovnávání výdělku na stejné pozici.

Tam jsou platy mužů vyšší o 12 %, což plyne z nejnovějšího studie Národního institutu SIRI a Sociologického ústavu Akademie věd ČR.