Vážená paní ministryně, vážená paní předsedkyně, pane předsedo, kolegyně a kolegové.

Já se přiznám, že bych strašně chtěla věřit naší vládě. Slyšíme tady, že jsme na jedné lodi, když se nějakou záhadou stane, že dobré nápady opozice se neberou v potaz, pak je podá koalice, tak to ještě do jisté míry můžu chápat jako politickou hru, když už se to pak opakuje podruhé a potřetí, tak to ve mně budí nedůvěru.

Já jsem tuto odbornou debatu poslouchala naštěstí ještě zatím z našich veřejnoprávních médií, myslím si, že je to dobře, jenom si nejsem jista, jestli naši občané a nedokážu říct, jak moc zděšeni či nezděšeni, jak to děšení je či není na místě, my už jsme si tady řekli, že se obáváme, že strach napáchá více hrůzy a škod než samotný vir. Ale za čas zjistíme, jak moc jsme imunní nebo jak jsme si vybudovali a budeme do budoucna potřebovat tuto imunitu. Ale jenom konstatuji to, že zatím ještě máme možnost tyto odborné debaty, kde na jedné straně je navrhovatel na druhé odpůrce, slyšet. I když mě znepokojuje, jak moc a jací lidé se díky volbě v Poslanecké sněmovně dostávají do rad veřejnoprávních médií. To mě děsí. Chtěla bych moc věřit naší vládě její dobrý počin, přiznám si, že paní ministryni financí moc ráda poslouchám, protože si myslím, že ví, co a jak, nicméně mi neušlo, že tento nouzový stav, kdy jsme všichni na jedné lodi, se omylem dostane na jednání vlády bod, který z pana premiéra, promiňte mi udělá tak trochu autokrata, takže mě mrazí dál. Vidíme do Maďarska, ještě se dostáváme k informacím my svobodně z Maďarska a z Polska. Mně to všechno, jaksi tu důvěru, kterou bych tak moc ráda měla, protože se s dovolením považuji za týmového hráče, tak mně to důvěru ve vládě silně nabourává.

Já si myslím, a to teď není, že bych si tady chtěla foukat vlastní bebíčka, teď myslím bebíčka senátní, že je tady silný hlas, protože Senát je obtěžovatel, já si myslím, že v tuto chvíli je ta pojistka odbržděna, opravdu Senát, neříkám, že jediný, ale Senát tím silným hlasem, nikoli o hlas, o dva, říká obyvatelům, co tady hrozí, protože oni mají strach o své životy, oni řeší, čím se umyjí ruce, dezinfekci atd. To je jejich svaté občanské právo. Ale naše právo, této společnosti, politiků, Senátu, je na to upozorňovat, na tato nebezpečí. Já bych chtěla této vládě věřit, kdyby toto opatření bylo třeba na tři roky, ale, kristepane, na sedm... Kéž bychom tady plánovali v tomto státě na 5 let, na 6... Nic nového asi nevymyslíme. Ale v tuto chvíli obejití té ústavnosti, bože můj, to chce velikou kuráž, s tímto vyrazit do ulic, jestli tu jistotu dává 101 hlasů v Poslanecké sněmovně, tak nás tedy, milý Senáte, čekají zlé časy. Musíme alarmovat dál. Znovu říkám, že bych strašně chtěla věřit naší české vládě, za leccos jsme jí jistě vděčni, ale toto není dobrý krok, není to dobrý krok dobrým směrem.

Děkuji za pozornost.