V životě řešíme každý den, každou hodinu, každou minutu různá dilemata. Říká se tomu rozhodování. Rozhodování je vždy volbou a jediným kritériem při této volbě z různých možností, které připadají v úvahu, je míra výhodnosti. Snažíme se poměřit výhodnost různých variant, a pak zvolíme tu výhodnější. Každý podle svých kritérií.

Rozhodování můžeme rozdělit do dvou hlavních zásadních kategorií, které nikdy nelze směšovat ani zaměňovat. Těmito kategoriemi je rozhodování individuální a rozhodování kolektivní. Individuální rozhodování znamená, že se rozhodujeme sami, ze své vůle. Podle vlastní úvahy o tom, které rozhodnutí je pro nás výhodnější.

Termín kolektivní rozhodování budí dojem, že rozhoduje kolektiv. Ale není tomu tak. Znamená to, že se rozhoduje o kolektivu. Jde o přijetí rozhodnutí, které je vůči kolektivu a jeho členům závazné a vynutitelné.

Nejklasičtějším příkladem kolektivního rozhodování a nejklasičtější institucí je stát. Marxistická teorie nás učila definici státu jako formy organizovaného násilí jedné třídy nad druhou. Sám princip tříd je projevem opovržení vůči člověku a jeho jedinečnosti. V tomto ohledu je třídní teorie stejně nehumánní jako kastovní zřízení, popř. jako pohlížení na některé lidi jako na majetek (například v otrokářství nebo v nevolnictví).

Ale i když odmítneme třídní teorii, zůstává nám onen fenomén organizovaného násilí. Stát takovým vynucovacím nástrojem za použití násilí skutečně je. První státní útvary v dějinách rozhodně nevznikaly dohodou, při níž by se obyvatelé domluvili na společném projektu, třeba lovu nebo zavlažovacím kanálu. Naopak, všechny státní útvary vznikly jako institucionalizované útvary těch, kdo se při vzniku společenských struktur ukázali jako nejsilnější, většinou z hlediska hrubé síly. Tito vítězové potřebovali ke svému udržení a formování struktury a instituce, ze kterých se postupně vyvinuly moderní státy. O sílu a o moc jde i v dnešní době.

I dnes státy fungují jako nástroje donucování a organizovaného násilí. Předesílám, že to neříkám s opovržením, ani jako odsudek, neboť si uvědomuji v určitých velmi speciálních případech jeho nezbytnost. Říkám to jako konstatování faktu.