Děkuji za slovo. Já bych se chtěla k této záležitosti ještě vyjádřit v této části rozpravy, protože ten úvod byl takový jenom, bych řekla, úřední. Já mám určité zkušenosti i ze svého obvodu, kde také funguje svazek vodovodů a kanalizací, kde bojujeme o vodu, protože jsme území, kde je mnoho malých zdrojů a voda od nás, dá se říct, se přemísťuje dál. Takže jsem si dovolila, zaslala jsem vám to i v té zpravodajské zprávě, rozebrat jednotlivé body té petice. Nebudu číst ta záhlaví, ale vždycky jenom uvedu bod č., a k tomu se vyjádřím. Takže mám zde posudky, které vznikly na základě veřejného slyšení a různých jednání. Zákon č. 254/2001, o vodách a dále o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, uvádí základní principy, že vlastně se zřizují a provozují takzvané plány rozvoje vodovodů a kanalizací pro území ČR a krajů.

Mimo to jsou i další dokumenty, které se věnují sektoru vodovodů a kanalizací. Jsou to strategie k realizaci opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha, národní plány povodí Labe, Dunaj a Odry a dále návrhy koncepčního regulaci ve vodárenství, což je vlastně usnesení vlády z roku už 2015. Je třeba klást důraz na dodržování těchto koncepcí. A státní koncepce se musí promítnout do lokálních zájmů, a tím vlastně naplňovat koncepční zásady udržitelnosti.

K bodu č. 2 bych uvedla, že vlastně aktuálně je v Poslanecké sněmovně tisk 1018, kde ve čl. 3, pitná voda, se uvádí, že každý má právo v místě svého bydliště na přístup k pitné vodě pro zajištění základních životních potřeb z vodovodu pro veřejnou potřebu, anebo na pitnou vodu z veřejně dostupných zdrojů za sociálních a ekonomicky přijatelných podmínek. Doufejme, že bude tento tisk brzy schválen. Co se týká zásady, že voda není zboží, tak vlastně článek 4 uvedeného tisku hovoří o ochraně vodních zdrojů, sloužících k hromadnému zásobování obyvatel pitnou vodou. Je to výsostný veřejný zájem. Ta ochrana může být omezena pouze v zájmu veřejného zdraví, bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti, a to pouze v nezbytně nutném rozsahu a nelze-li ochrany tohoto zájmu dosáhnout uspokojivě jinak. Jinak SOVAK, což je sdružení odborů vodovodů a kanalizací, k tomu uvádí, že voda v České republice není zbožím. Vodné je cenou za službu dodání pitné vody, stočné pak cenou za odvádění a čištění odpadních vod. Cena v sobě zahrnuje od přímých nákladů až náklady na obnovu infrastruktury. Plně se tím reflektuje i požadavek rámcové směrnice o vodě. Způsob kalkulace ceny pro vodné a stočné je dostatečně ošetřen regulací v oboru vodárenství. V tomto směru by bylo vhodné podpořit povědomost odběratelů o tom, co všechno je nebo má být v ceně pro vodné a stočné. Ministerstvo zemědělství od roku 2012 stanovilo pravidla pro určování přiměřeného zisku v rámci pravidel cenotvorby cen pro vodné a stočné, která jsou v gesci Ministerstva financí.

V bodě č. 4 se zabýváme, nebo petenti zabývají, zapracováním zásady, že služby za smlouvání vody a čištění odpadních vod jsou prováděné ve veřejném zájmu, a proto jsou lidská práva nadřazená nad zájmy soukromých subjektů. Ministerstvo zemědělství na to reaguje tím, že říká – stát v sektoru vodovodů a kanalizací uplatňuje poměrně rozsáhlý a ucelený systém regulačních nástrojů, který se soustavně zpřesňuje a rozvíjí. Mimo jiné v roce 2015 došlo k další úpravě systému regulace vodovodů a kanalizací vznikem nezávislého subjektu pro obor vodovodů a kanalizací takzvaného výboru pro koordinaci regulace oboru vodovodů a kanalizací, jehož cílem je zvýšení efektivnosti regulačních mechanismů, zajišťující dlouhodobou udržitelnost sektoru vodovodů a kanalizací a zlepšení ochrany spotřebitelů.

Dále bych přešla k bodu 5, kde petenti uvádějí, že zahájení procesu vedoucímu k transformaci stávajících společností působících v oblasti vodárenství do podoby veřejně prospěšných, takzvaných neziskových, společností. Zde uvádí Svaz odboru vodovodů a kanalizací, že mezi největší problémy vodárenství a čistírenství patří takzvaná „atomizace oborů“. V České republice je zhruba 7000 vlastníků vodovodů a kanalizací a 3000 provozovatelů. Již dnes je v benchmarkingu provozovatelů a vlastníků vodovodů a kanalizací, který ročně provádí Ministerstvo zemědělství, zřejmé, že nejmenší vlastnické a provozovatelské subjekty často nejsou schopny ty zákonné povinnosti splnit. Municipalizace by podle dosavadních zkušeností vedla ke zvýšení počtu provozovatelů a prohloubení v kvalitě služeb mezi profesionálními a méně odbornými provozovateli. Tím krokem se navíc stát dostal do střetu s právem na svobodné podnikání se všemi možnými právními dopady. Navíc samostatný institut veřejně prospěšné společnosti není žádnou zárukou kvality ani hospodárnosti poskytování služeb. Míra ziskovosti poskytování služeb ve vodárenství je jasně definována pomocí cenové regulace.

Dále bych už přešla k bodu č. 6, což je garantování, že provozování vodovodů a kanalizací má podobu a charakter veřejné služby. Zde SOVAK uvádí, že tato zásada je českým právním řadem plně implementována, a to díky zákonu o vodovodech a kanalizacích. Začlenění zásady, že vlastnictví, správa a kontrola vody a infrastruktury a hospodaření s vodou musí být v rukou veřejné správy, a to v právních normách, to je bod č. 7, zde Ministerstvo zemědělství uvádí, že pokud si vlastníci nezajišťují provozování svého majetku vodovodů a kanalizací svým jménem a na vlastní zodpovědnost, svěřují ho specializovaným provozovatelům, nejčastěji formou nájmu. Tento model provozování je v České republice nejrozšířenější. Specializovaný provozovatel může být plně nebo částečně ovládaný městy a obcemi, anebo může být ryze soukromý. Nelze bez dalšího přijmout jako fakt, že tento způsob zajištění provozování vodovodů a kanalizací je ve všech případech České republiky neefektivní, nevyvážený, a tím nevýhodný pro vlastníky. Nelze ubírat vlastníkům vodovodů a kanalizací právo na rozhodování, jak zajistí a jakým modelem bezpečné provozování svého majetku a majetku vodovodů a kanalizací.