Verze o podvodu splaskla rychle. Pak přišla ta o „trdlu“.  Sadismem zaváněly obě. Míla si – právem a víc než na čemkoli jiném - zakládal na cti a inteligenci. Švýcarský erár šlápl vedle. Vycouval už loni na jaře. Ten, komu ublížil, mu to už spočítat nemohl. Vyšetřování celé kauzy trčí na mrtvém bodě. Hrozen otazníků visí nad postupem švýcarských i českých úřadů. Z prolhaných médií nepadlo jediné slůvko omluvy. Máloco je tak plastickým obrazem jejich „svobody“.

Míla byl nátura vědátora. Ne ale z těch, co vyschli v nudného kmotra. Duši měl rozkročenou renesančně. S kořeny v rodině koumáka a všeuměla v jedné osobě. Ty plebejské geny mu vydržely nadosmrti. Svět věd i umění bral úchvatným tempem. Nedojít k zemětřesení z konce 80. let, zdobí vedení Akademie věd.  

Zvonící klíče zfanfrněly ze skořápkářské fráze. Čím byla prázdnější a prolhanější, tím lesklejší měla staniol. Srážet jí hřeben byl s to jen ten, kdo měl v malíku i její evangelia. Z těch, koho minul cejch „staré struktury“, jich nebylo víc než prstů na ruce. Cirkusu, který z nás dělal pitomce, to vracel především Míla. Byly to parádní uličky hanby. Když přišly první „evropské“ volby, dostal víc preferencí, než honorace s miliardami a cizími protektory za zády.

Dřel jako kůň. Nešetřil se. Ani po menší mozkové a také srdeční příhodě. Byl to paličák. Skutečné argumenty však vnímal s pokorou. Od chvil, kdy se i jemu zdálo, že prohrálo nemehlo, prodělal gigantický pokrok. Pak sypal fakta, hájící lepší minulost, i na nás, kdo mu to nemehlo rozmlouvali. Kaťuše, z nichž pálil na teror proti Donbasu a Sýrii – i na ztřeštěné Angely a „sluníčkáře“ – byly virtuózním koncertem.

Do politiky šel s férovou ambicí. Zrušit rozvod, který spáchala s vědou i morálkou. Vyrvat ji z ringu o posty a prachy. Vrátit ji k tomu, co je v zájmu demokratické většiny. Kasta, jíž hodil rukavici, tahá za delší konec. Na věčné časy jí to nevydrží. Míla tu nebyl nadarmo. Cestě, jíž šel, patří budoucnost.