Revoluce. Zkuste si to slovo zvolna vyslovit nejprve potichu, poté stále silněji. A vložte do toho slova všechen stres, frustraci, nespokojenost a všechno zoufalství, které cítíte. Nebo spíše, které cítíme my všichni. Každý trochu jinak, každý z trochu jiného důvodu, ale mnohým vhání slzy do očí.

Zastavení první. Bídně vyhlížející bytovka v pohraničí. Podle fasády i vstupních dveří se do oprav neinvestovalo již desítky let. Na balkoně sice starší, ale rozhodně ne stará paní. Před lety koupil všechny byty od podniku Státní lesy, jeden ostravský realitní makléř. Dnes již určitě realitní magnát, soudě alespoň podle toho jak vysoké nájemné musí obyvatelé domu platit. Do oprav však ten makléř nikdy nevložil ani korunu. Čtyři a půl tisíce korun měsíčně. Částka se sice nemusí zdát vysoká. Důchod té paní je však šest a půl tisíce korun. Na inkaso, jídlo a ošacení zbývají tedy dva tisíce korun! Na den 66 korun. Dá se za to žít? Nedá se žít, dá se pouze živořit a to jako odměnu za celý život dřiny v lese. A pouhé pomyšlení na vzpouru, alespoň jednou nezaplatit nájemné vyvolává hrůzu z toho, že skončí na ulici anebo v nějakém hospici. Jenom síla, se kterou každá lidská bytost lpí na životě jakkoliv bídném a naděje, nikdy nenaplněné drží tu milou paní při životě.

Zastavení druhé. Malá hospůdka někde na živém silničním tahu. Společně zde pracují manželé v důchodu a dokonce ještě zaměstnávají tři další. Velmi se jich dotklo to, že je ministr financí označil za zloděje a podvodníky, kteří neplatí daně. Daně přitom platí poctivě, tak jako naprostá většina živnostníků a drobných podnikatelů a z čeho by asi mohli krást, ze svého? Jejich očima je před nimi tragické rozhodnutí. Pokračovat, anebo skončit s podnikáním. Musí si totiž pořídit registrační pokladnu, rychlý internet, absolvovat drahé školení, zvýšit plat externí účetní. Když ale skončí, tak další tři lidé se půjdou zaregistrovat na úřad práce. K čemu jsou takové zásahy vlády do podmínek podnikání, které přivedou ke krachu tisíce živnostníků a drobných podnikatelů a zvýší počet nezaměstnaných? Bojí se ale vzepřít, protože to by znamenalo určitě vystavit se krutosti státní správy a vzápětí vpádu exekutora. A skončit na ulici?

Zastavení třetí. Muž na kole u křižovatky, většina lidí má v pětapadesáti natolik podlomené zdraví, že je ráda, že se do těch šedesáti vůbec doplazí. Představa odchodu do důchodu v sedmdesáti nebo dokonce pětasedmdesáti. To může navrhovat pouze ten, kdo tady s námi, na zemi nikdy nežil a nikdy nepracoval. Proč vůbec platit sociální pojištění, když je skoro jisté, že se důchodu nedožiji. Ale kolik lidí si uvědomí, že sociální pojištění na rozdíl od zdravotního platit nemusí. Ovšem s výjimkou zaměstnanců, kdy za ně zaměstnavatel platit musí a oni tomuto plýtvání s jejich penězi nemohou zabránit. Stejně jsme jenom montovnou a skladištěm. Co vlastně ještě dnes produkujeme sami a jaké zisky ze všech těch montoven zůstávají tady doma? Nečekaně vyspělé ekonomické myšlení.

Zastavení čtvrté. Policista ve službě sice nemůže dlouho debatovat, ale i tak si stačí postěžovat na nelehkou pozici mladých lidí a především mladých rodin. Kteří mladí si dnes mohou dovolit více než jedno nebo dvě děti, aniž by museli obracet každou korunu a dětem neustále opakovat, že nemají peníze na to či ono. Předseda vlády obhajuje přijímání přivandrovalců s tím, že se zde namnoží a do budoucna tak zajistí pracovní sílu a fungování ekonomiky. Na vytváření podmínek pro vlastní mladou generaci a zajištění pracovní síly a fungování ekonomiky z vlastních zdrojů nejspíše ani nepomyslel.