Dříve se soudruzi trumfovali, kdo byl kolikrát pozván do Moskvy, teď se ti samí trumfují kolikrát kdo bude pozván do Washingtonu.

A nejen pozván, ale také kolikrát kdo s kým mluvil, kolikrát kdo komu vyjádřil podporu. Tu se všichni předhánějí oslavováním prvního černošského prezidenta, protože jsou všichni demokrati, potom rychle převléknou kabát a oslavují nově zvoleného prezidenta, protože jsou najednou všichni republikány. Nejprve všichni soudruzi svrhávají komunistickou diktaturu, aby se jí vzápětí klaněli. A tak pořád dokola. Korunu tomu nasadí přivandrovalec z východu, který prohlásí, že s prezidentem světové velmoci bude konzultovat problematiku střetu zájmu. To však prohlásí dva týdny poté, co Američan veřejnosti oznámil, že končí s podnikáním. Nejspíš to místnímu nabobovi nikdo nepřeložil z angličtiny do jeho husákovské slátaniny.

A to se opakuje při každé změně kdekoliv ve světě. Čeští rádoby politici se točí jako korouhvička a mění barvy ostošest.

Co to však tady na chodu naší země změnilo? Tak by se měli občané ptát! V naší zemi, na jejím chodu, politické situaci, ekonomických výsledcích to nezměnilo vůbec nic. A především to ani o krok nepřiblížilo životní úroveň obyvatel České republiky úrovni, které dosahují právě ty státy k jejichž politikům se ti čeští anální speleologové nejvíce lísají.

Takže mezinárodní spolupráce jistě, ale na rovnoprávné úrovni a s národní hrdostí. Skutečně nechápu, proč bychom se měli neustále zhlížet v cizích vzorech a zbytečně se hrbit. I když to je neblahá vlastnost, která se táhne jako červená nit celými našimi dějinami. V cizích se zhlížet, po domácích šlapat. 

Převzato z profilu.