Každý rok si připomínáme srpnové události roku 1968, bohužel jsou dnes mnohdy zneužívány k protiruským náladám, nesprávným analogiím které míjejí skutečnou historickou podstatu tehdejších událostí.

Abychom dostatečně pochopili rok 1968 musíme znát vnitřní události v Československu ale i situaci na mezinárodním poli.   Na lednovém plénu ÚV KSČ dochází k výměně prvního tajemníka ÚV KSČ končí Antonín Novotný kterého nahrazuje Alexander Dubček dosavadní šéf slovenských komunistů, Novotný končí v březnu i ve funkci prezidenta republiky. Tato personální výměna nikomu zas tak nevadí, určitě ne Brežněvovi. Vzhledem k tomu že Novotný měl blízko k jeho předchůdci Chruščovovi a odmítl pobyt Rudé armády na našem území, ve své podstatě byl tento politický harcovník zkušenějším a silnějším protihráčem než sentimentální a sebelítostivý Dubček.

Na mezinárodním poli trvá studená válka, socialistický tábor vesměs drží pospolu , o jistou emancipaci se snaží Rumunsko v čele s Ceaucescem (jeho inspirace v komunistických despociích typu Severní Korea nastává až později) jisté náhledy na ekonomiku jsou v mnoha zemích jiné za zmínku jistě stojí maďarská Kádarizace o kterou se neúspěšně pokoušel v sedmdesátých letech v Československu Lubomír Štrougal. Nic to však nemění na tom že naše země je v té době pevnou součástí sovětských satelitů.

Po lednových událostech roku 1968 nastává pokus o tzv. socialismus s lidskou tváří , dnes při znalosti doby můžeme konstatovat že to byl proces který neměl naději na úspěch.

Tyto události v Československu se prvně přestali libit představitelům Německa a Polska, mnohem dříve než opatrnému a liknavému Brežněvovi který vzhledem k svému naturelu nepatřil mezi radikály. Nátlak se strany menších zemi socialistického tábora a později i od sovětské generality na vedení KSSS byl nezměrný, to není obhajoba toho či onoho to je suché konstatování reality. Musíme si uvědomit že politická síla Brežněva nebyla zdaleka srovnatelná se Stalinem a ani s Chruščovem. O roku 1968 vzniklo mnoho mýtů a legend, umělá glorifikace celého procesu je ke škodě objektivního výkladu. Dubček podcenil nejen své zahraniční partnery, tak pátou kolonu uvnitř strany v čele s Bilakem a Indrou ale i evoluční děj uvnitř společnosti. Jednání se zástupci ostatních států Varšavské smlouvy musela naznačit že dobré řešení neexistuje, nakolik Dubček ve své podstatě vzhledem ke všem informacím počítal s invazí nevím, pokud vůbec tak to spíše hovoří v neprospěch jeho erudice. První věc je podstatná , rok 1968 jasně ukázal že reforma socialismu sovětského typu je neuskutečnitelná. Druhý fakt je že ztráta suverenity nebyla na základě národnosti ale na základě politického systému, nakonec Brežněvova doktrína hovoří jasně.

Jaké poučení si máme vyvodit  pro dnešek, jaké memento si neseme. To první že jen jedna noha cizího vojáka v naší zemi je nepřijatelná a suverenitu nám bere. Že socialismus sovětského typu byl nereformovatelný ale ve své podstatě předurčen k zániku, že jeho životnost byla prodloužena uměle silovým řešením. To poslední poučení je, že mezinárodní politika není pohádka ovčí babičky ale střet zájmů jednotlivých aktérů bez špetky soucitu, že naivní přimknutí k jakékoliv velmoci může mít zničující dopady na život v naší zemi.

Převzato z profilu politika.