V posledních 20 letech Českou republiku v intervalu dvou-čtyř let postihují záplavy, které celou společnost i její politickou reprezentaci překvapily svou zničující silou. Při osmi větších záplavových vlnách mezi roky 1997 až 2013 zahynulo 106 lidí a celkové škody přesáhly 160 miliard korun. V paměti máme zničenou obec Troubky před 21 lety stejně jako zaplavené centrum Prahy o pět let později.

Zatímco záplavové škody a jejich oběti jsou na první pohled viditelné, a tudíž vládní preventivní akce a miliardové investice jsou politicky snadno průchodné, tak stamiliardové škody, které způsobuje již pět za sebou jdoucích suchých let, tak viditelné nejsou.

Ale realita je taková, že asi tisícovka českých obcí už nemá vlastní vodu a musí ji transportovat buď zdaleka nákladnými vodovody, nebo se dováží cisternami. Lidé a hospodáři z jižní Morava a také z Polabí už na vlastní oči a kůži vidí, s jakou katastrofou je sucho spojeno. Na jedné straně máme v zemi oblasti sežehnuté sluncem a s nedostatkem deště i vody na závlahu, na straně druhé má dnes bezmála každý druhý dům bazén plněný z vodovodů či studní. Vody přitom podle hydrologů prší stále stejně, nebo dokonce o něco více, ale místo tzv. zahradnického deště, tedy drobného a hodiny trvajícího deště jako v minulosti jsou důsledkem oteplování (letošní květen byl nejteplejším za 200 let) stále častější bouřky a přívalové deště, přičemž ale voda z nich rychle z krajiny a celé země odtéká.

Je nejvyšší čas začít sucho řešit razantněji a ve větším rozsahu než povodně. A teď nemám na mysli drobná opatření typu dotační program Dešťovka, který mírně navýšil některým obyvatelům a obcím kapacitu na zadržování dešťové vody v suchých oblastech, ani připravovanou novelu vodního zákona, která bude řešit, kdo, kdy, komu a na co může krátkodobě zakázat používat pitnou vodu. Mám na mysli skutečně razantní a dlouhodobá opatření.

Příklady?