Vezměme si první z pojmů. Nesmí se říct příživník. Korektně je to „sociálně vyloučený, respektive sociálně znevýhodněný“. Nepatřičné je sbírat data, například o přestupcích anebo zločinnosti, vztažmo k určité skupině. Byť se tato skupina pozitivně vyhraňuje v jiných směrech. Volí si třeba vlastní královnu krásy, zaznamenali jsme několik pokusů o založení vlastní politické strany a mizí v ní ročně stovky miliónů korun na odstranění jejího „vyloučení“. Úplným zločinem je potom spojovat migraci s rostoucím terorismem; byť je prokázáno už nemálo případů, kdy byli jako teroristé z Paříže anebo z Bruselu identifikováni ti, kteří do Evropy připluli docela nedávno v gumovém člunu přes Středozemní moře z Turecka. A byť je nad slunce jasnější, že se budou časem radikalizovat další dnes relativně slušní lidé, kteří k nám přicházejí s nesplnitelným očekáváním, které čeká deziluze a skončí zase mezi „sociálně vyloučenými“.

Takový nestyda, který si dovolí označovat pojmy hezky česky a nepoužívá korektní esperanto, takový nestyda si vyslouží docela nekorektní nálepku. Je mu vypálen cejch, dostane se mu Kainova znamení. Je to xenofób, islamofób, začíná hnědnout anebo je to populista. Já se pokusím vysvětlit poslední z nálepek. Kdo je vlastně populista? Ten, který se chce zalíbit lidem – svým voličům? Ale to je přece třeba u poslance, senátora, zastupitele možné vysvětlit i tak, že jmenované dámy a jmenovaní pánové si uvědomují, čí hlasy je vynesly na pomyslné piedestaly. K tomu poznatek z pozice poslance. Na předvolebních shromážděních jsme na náměstích, v ulicích, z bilboardů i televizních obrazovek všichni slibovali. Jsou snad populisté ti, kteří sliby plní? Potom se k tomu hanlivému označení hrdě hlásím. Lepší, než být tlučhuba a lhář.

A naposled mi dovolte trochu rozebrat jedno klišé. Ostrakizovaný jedinec anebo politická strana, respektive hnutí, jsou občas počastování jako „ti, kteří hledají jednoduchá řešení“. Mravokárci se tváří zasvěceně a ustaraně. Málokdy ovšem sdělí jaké je to jejich složité řešení; když už na to přijde. To pochopitelně volá po úvaze – je opravdu nutné hledat vždycky složitá řešení? Nemůže se prostě stát, že opravdu existují jednoduchá … ? A takových klišé, která nemají hlavu ani patu a zamlžují bezradnost, impotenci myšlenek, nebo dokonce záměrnou nečinnost bych mohl přidat mnohem víc. Třeba takové každoroční tvrzení Agentury pro sociální začleňování při předkládání výroční zprávy že „řešení romské otázky je běh na dlouhou trať“. Ale o tom zase někdy jindy.