Ano, starší generace a lidé s nižším vzděláním volili Brexit. Je to trochu logické, daleko lépe podléhají volebním kampaním a marketingově propracované politické předvolební manipulaci. Těžko od nich očekávat uvědomění si následků takového kroku, kdy položená otázka je často tak zavádějící a troufám si říci i tak primitivní, jako ti, kdo referendum prosadili a podporovali. Navíc si většina z nich pamatuje svět bez EU či mimo EU, kdy se také neměli špatně, bylo po válce a celá západní Evropa doslova kvetla. U části těchto pamětníků tedy sehrála svoji roli i nostalgie a vzpomínka na mladá bezstarostná léta šedesátá.

Kdo se však hlouběji podívá na analýzu „kdo pro a proti“, zjistí, že právě některými až nezdravě vyvyšovaná mladá generace Britů doslova vykopla Spojené království z EU. Jak je to možné, když téměř 73% mladých Britů hlasovalo pro? Odpověď je velmi jednoduchá, vykašlali se na to, nepřišli, jejich účast byla pouhých 36% naproti velmi poctivě volících Britů z venkova. Oni jsou zvyklí pracovat, prostě chodit do práce a tak pojali i účast v referendu. Mladá generace Britů, žijících bezstarostný život plný studií čehokoliv, cestujících po světě, užívajících si v blahobytu, který jim právě starší generace jejich rodičů tvrdou prací vybudovala, zklamala. Prostě nepřišli. Rezignovali na svoji budoucnost. Byli možná ve středu na nějaké párty a ve čtvrtek se jim nechtělo vstávat. Řekli si jako mnohokrát, „dnes se mi nechce, ono to nějak dopadne. Oni to za nás zase nějak odpracují ti naši rodiče.“ Kdyby účast na referendu mladých Britů byla taková, jako jejich rodičů a prarodičů, vše by dopadlo úplně jinak.

Troufám si tvrdit, že právě blahobyt a letargie dnešní západní, hlavně mladé civilizace, může být do budoucna nebezpečným spouštěčem změn, o kterých se nám ani nezdá. Vše bereme jako samozřejmost, ekonomickou prosperitu, globální svět nekonečných možností, ale i mír a bezpečnost bereme jako něco, co jsme si koupili v supermarketu a proto nám to nikdo nemůže vzít. Může, my sami si to můžeme vzít.

Dovolím si tvrdit, že dnešní Evropa a náš západní svět prochází určitou fází takového blahobytu a pocitu samozřejmosti, který se může obrátit proti nám. Všichni mluvíme o ekonomickém růstu, HDP a spotřebě jako takové. Kdo však bude tvořit tento růst? Populačně klesající společnost, kde jedno dítě na matku se pomalu stává normou a bohužel i často brzdou ve hvězdné kariéře žen a mužů? Co s kariérou bez dětí? Zmizí jako pára nad hrncem. Děti znamenají budoucnost a to mladá generace nechce slyšet stejně, jako možná otázku jejich předka Shakespeara: „Být či nebýt v EU“. Užívají si, a proto takovéto otázky nepovažují za „in“, ale doslova za trapné. V přírodě platí jedno pravidlo: živočišný druh, který se nerozmnožuje, zaniká. Je to tak jednoduchá otázka, jako byla ta v Britském referendu. Odpověď na ni musí dát ale mladá generace. O tom byl Brexit.