Je takové přání dětinské? Možná. Ale jak si tedy představujete ideální život vy sami? Řeknete si snad: Bez Eura nebudu šťastný?! Bez dvacetitisícového důchodu se do stáří netěším?! Když nebude energetika bezuhlíková, nemá cenu mít děti?!

Myslím, že jsme jako lidé mnohem jednodušší a méně ultimativnější. To, co nám nabízejí politické strany, je pro nás příliš složité. Marketingoví profesionálové jsou přesvědčeni, že potřebujeme hlavně velká slova a „silné“ ideje. Cpou nám proto všelijaká „řešení“, „mobilizaci“, "hrozby",„garance" a to přes tváře lídrů s nalepeným neupřímným úsměvem a v obleku, který stojí víc, než kolik by vydala normální rodina za týden dovolené v zahraničí.

Stejní lídři pak vůbec nechápou, jak je možné, že je všichni nevolí a proč místo toho jdou raději za jednoduchým, ale srozumitelným vysvětlením někoho, koho posměšně zvou populistou (a nemám teď na mysli nikoho konkrétního).

A přitom to, co obyčejní lidé chtějí, není nijak zvlášť složité a je to vlastně tresť dobré politiky: Od politiků chtějí, aby mohli chodit do práce, aby je aspoň trochu bavila a mohli ji dělat dobře. K tomu je jen třeba, aby věci veřejné fungovaly, jak mají. Aby se lidé mohli na svou práci soustředit a nemuseli řešit hromadu zbytečností a poslouchat donekonečna prázdné hádky politiků a v médiích neslyšet nic jiného než jejich vzájemnou nenávist a závist. (Kterou navíc živí stovky novinářů, kteří se pasují na arbitry morálky, ale ve skutečnosti jsou stejně bezduší paňácové jako jejich hosté.)

To je jed, který rozežírá českou politiku a kterým jsou už všichni otrávení. Přitom jako voliči nechtějí od politiky mnoho. Byli by zcela spokojeni, kdyby jim nějaká empatická politická strana nabídla zhruba tyto tři pilíře dobrého života: