Tomio Okamura svým nekonečným řečněním proti pandemickému zákonu "bojuje za svobodu" a snaží se o "blaho lidí". Nebo alespoň někteří si to jistě myslí. Úplně to tak ale není. Nevyplatilo by se většině z nás jako občanů spíše to, kdyby se Poslanecká sněmovna posunula dál a směřovala k řešení takových věcí, jako je například návrh rozpočtu na letošní rok? Nebo už to není pro opozici priorita a zapomněla na svou kritiku naší vlády za rozpočtové provizorium? Možná ano, protože teď má jinou, viditelnější hračku, která se jí navíc hodí ke strašení lidí. A obchod se strachem je v politice snad jedna z nejhorších věcí.

Opozice obstruující dny a noci, navíc proti přijetí novely zákona souvisejícího s bojem za ochranu zdraví obyvatelstva, není už opozicí bojující v duchu demokracie, ale opozicí demokracii zneužívající a jejího ducha překrucující. Blokování vůle většiny (a vláda jednoznačně většinu pro prohlasování pandemického zákona má) tady totiž nemá nic společného s ochranou čehokoliv.

Plně souhlasím s ústavním právníkem Janem Wintrem - mohu-li parafrázovat jeho slova pronesená začátkem února v Českém rozhlasu -, že se tento druh obstrukcí už v západních demokraciích dávno nevyužívá. A rovněž souhlasím s profesorem Wintrem, že k nim není žádný důvod ani v České republice, protože tu máme funkční Ústavní soud, u něhož je možné se proti schválenému zákonu bránit.

Tak to ostatně předpokládá i český ústavní řád. A před Ústavním soudem tu máme rovněž fungující Senát, který v poslední době opakovaně dokazuje, že dokáže plnit vrchovatě svou legislativní roli velmi emancipovaným způsobem. Koneckonců aktivně takto vstoupil právě do pandemického zákona.

S obstrukcemi opozice a zvláště Tomia Okamury musíme počítat i do budoucna. Jsou ale obstrukce a "obstrukce". Ty Okamurovy mají blíže k destrukcím. A ty, které blokují úplně všechno, nejsou vůbec k ničemu, naopak na ně všichni doplácejí. Musíme tak otevřít debatu o změně jednacího řádu. Musíme totiž naučit demokracii, jak se má bránit.