Praha musí přehodnotit svůj přístup k lidem bez domova. Začnu pozitivně. V posledních letech se úspěšně rozvíjí pomoc těm, kteří mají ambici a předpoklady se znovu zapojit do společnosti. Město má snahu rozvíjet bytový fond a podporuje řadu sociálních programů, azylových domů a služeb. To je dobře.

Nicméně si otevřeně přiznejme, že zmíněná problematika zahrnuje i skupinu lidí, kteří takové ambice nemají a nejsou schopni dodržovat takřka žádná pravidla. Tento fenomén je velmi často spojen se závislostí na alkoholu či návykových látkách, což je prakticky diskvalifikuje z možnosti využívat noclehárny a azylové domy, které město dává k dispozici. Nejen v létě, ale i v zimě, kdy teploty klesají do záporných hodnot, tráví noci na lavičkách v parcích či v nočních tramvajích.

A teď co s tím? Pokud to vezmu z lidské stránky, nemohu se s tím spokojit. Poměrně často se s některými z nich dávám do řeči a řeknu vám, že si netroufám na žádné jednoduché hodnocení. Za normálních okolností by asi nikdo z nás dobrovolně nevyměnil svůj život za život v parku s levným krabicovým vínem v ruce. Jejich příběhy jsou mnohdy spojené s různými duševními nemocemi či životními průšvihy, u kterých si nikdo z nás nemůže být jistý, jak by sám obstál.

A pokud se na věc koukám jako cynický pragmatik, je to také špatně. Protože jestli se někdo domnívá, že zavírání očí je v těchto případech levná věc, tak se šeredně plete. Zvýšené náklady na úklid, opakované odstraňování lidských exkrementů z veřejných ploch a neustálé zásahy strážníků městské policie ve sklepních prostorách činžovních domů, kam se lidé bez domova vloupávají především proto, aby se alespoň jednou za čas vyspali v relativním teple (a se zmíněným alkoholem), to rozhodně není levná věc. Je třeba si uvědomit, že samotné bezdomovectví není nic nelegálního a představa, že strážník někoho může odvézt za město jako v americkém filmu, je naprosto utopická. Strážníci řadu z nich již znají osobně jménem, ale prostě si neví rady, jak se situací naložit.
I ten cynický pragmatik si nakonec může snadno spočítat, že poskytnutí alespoň elementární a přiměřené pomoci je pro společnost nakonec mnohem levnější, než přehlížení a neustálé omílání myšlenky „mohou si za to sami".

Prověřujeme plán, který by tento fenomén mohl zmírnit. Součástí je například vymezení prostranství nebo prostorů se zvýšenou tolerancí stylu života těchto lidí s podpůrnými službami a dohledem. Na takových místech by měl být například přístup k tekoucí pitné vodě, venkovní toalety a přístřeší jako ochrana před povětrnostními vlivy. Abychom si ověřili, že naše myšlenka není mimo realitu, průběžně věc konzultujeme s pracovníky Naděje a hledáme inspiraci v zahraničí. Ostatně podobná místa jsou v řadě světových měst.

Dle odhadů strážníků městské policie a pracovníků organizace Naděje se na Praze 3 vyskytuje 30-60 "našich" lidí bez domova tohoto ražení. To je množství, které je městská část se 75 000 obyvateli nepochybně schopná řešit. Jsem přesvědčený, že se nám to vyplatí lidsky i ekonomicky. Logickým předpokladem však je, že nesmíme být v této aktivitě sami a podobný plán přijmou i ostatní městské části. Protože v opačném případě by se jednalo jen o kapku v moři a s ohledem na migraci lidí bez domova by byl přínos pro místní obyvatele přinejmenším sporný. Proto se postupně scházím se starosty sousedních obvodů a snažím se v té věci domluvit společný postup. Dnes jsem takovou schůzku absolvoval na Praze 2, příští týden mám naplánované další.