Vážená paní 1. místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové.

Omlouvám se, že zareaguji na zprávu zpravodaje pana kolegy Horníka a nevyslyším přání pana předsedy Hampla, a řeknu vám i proč. Odpoledne budu v Bratislavě, čili nebudu tady a vy zde budete v té době projednávat problematiku zemědělské politiky a případné poskytování dotací zemědělcům. Většina asi víte, že jsem z venkova, do roku 1956 naše rodina měla poměrně velké hospodářství, ale dneska žijeme jinde. Musím říci, že mám obavu, že můžeme naším usnesením poněkud zkomplikovat situaci vládě, kterou, jak víte, jsem nepodporoval, ale na druhou stranu musíme mít rozum a dělat to, co je dobré pro Českou republiku.

Rozumím tomu, že se situace může vnímat tak, že když se zvýší dotace z evropských prostředků pro malé, případně střední podniky. Ale co je to střední podnik? Střední podnik určitě není podnik, který má 150 hektarů, to je pořád malý podnik. Ale situace je taková, že zhruba 90 až 95 % zemědělské půdy v ČR a produkce živočišné výroby u nás dělají velké zemědělské firmy, ať už jsou to družstva nebo to jsou akciové společnosti. Většinu půdy, kterou obhospodařují tyto velké společnosti, mají lidé, kteří jsou bývalými vlastníky někdy do 50. let, oni jsou vlastníky samozřejmě i dneska, pozemky dostali zpátky a bylo jejich svobodné rozhodnutí, tak jako naší rodiny, že jsme je dali do akciové společnosti.

Víte, kdybychom věděli, že se na našich vesnicích najdou lidé – hospodáři, kteří budou hospodařit na padesáti, sto, sto padesáti hektarech, budeme velmi zvažovat, zdali tyto pozemky nepronajmout jim. A mohu vám říci, že těchto typů hospodaření neustále ubývá. V naší vesnici, kde žiji, byli zhruba čtyři, dneska už je tam pouze jeden. Jestli si myslíme, že když zlepšíme podmínky poskytování evropských dotací těmto drobným zemědělcům, že přibude hospodářů, kteří budou hospodařit na padesáti, sto, sto padesáti hektarech, tak jsem plně přesvědčen, že nepřibude. Akorát se stane to, že zhoršíme situaci našim zemědělským podnikům, které jsou v nerovných podmínkách vůči zahraničním podnikům, neboť náš stát, naše vláda na základě našich finančních zdrojů není schopna poskytnout takové národní dotace, jako poskytují země, které mají největší produkci v zemědělství, zejména v živočišné výrobě, jako je Belgie, Dánsko, Německo a Francie. To je prostě fakt a my situaci našim zemědělcům ještě zhoršíme.

To, co se stalo v 50., v 60. letech je proces, který je těžko napravitelný, takže velké podniky mít budeme. To ukazuje i to, jak zde bylo hovořeno o tom, že když se letí letadlem a vidí se ty lány. Ano, ale tyto lány doposud vidíte a budeme je vidět. Myslím, že celá naše generace, dokud budeme žít, je budeme vidět, i ve východním Německu. Ve východním Německu také nejsou ta políčka taková, jako vidíme v Bavorsku.

Další věc, která je. Pokud máte nějaké kontakty do Rakouska a do Německa, tak jedním velkým problémem, který řeší v Bavorsku i v horním Rakousku, je, že řada malých zemědělců tam končí, protože jejich děti nechtějí přebírat hospodářství, neboť práce v zemědělství je přece jenom daleko náročnější, než jim umožňují jiné oblasti, ať už je to průmysl nebo jsou to zejména služby, především v oblasti informačních technologií apod.

Drobné nebo střední hospodaření v zemědělství prochází i v západních zemích velkými problémy, i přes vysoké dotace, které podle mého názoru nikdy Česká republika z národních zdrojů nebude schopna zajistit, a oni stejně směřují k tomu, že se tam rodinné farmy spojují, vznikají tam také různé společnosti, které nejsou tím typickým starým hospodařením na gruntech.

Prosil bych, abychom tyto věci zvážili, abychom situaci českým zemědělcům nezhoršovali, protože si nejsem úplně jist, že se podaří zajistit, když by došlo k tomu, že se systém dotací změní ve prospěch malých a středních firem, že tyto peníze nám zůstanou. Kde je garantováno, že tyto peníze zůstanou na rozvoj venkova? Nikde to garantováno není, to by se muselo dojednat. A k tomu je potřeba nějaká vyjednávací síla.

Vystupuji k tomu nyní, ne proto, že se na mě obrátily také zemědělské firmy. Musím říci, že jsem byl před deseti dny v Táboře, byl jsem tam s kolegou Větrovským. Byli tam zemědělci, kteří mají 200 ha, byli tam zemědělci, kteří hospodaří samozřejmě na několika tisících hektarech. A možná by všichni byli pro to, abychom zastupování odmítli, že to je velmi nebezpečné, že je to velmi relativní a že výsledkem bude, že čeští zemědělci dostanou méně peněz, než dostávají v současné době společné agrární politiky.

Vím, že si myslíme, že to přispěje k životnímu prostředí a k dalším věcem. Ano, ale jestli má zemědělec tuto situaci ekonomicky zvládnout, aby vůbec firmu nezlikvidoval, tak udělá jeden krok, který může udělat každý, každý podnikatel, ať už v jiných oborech, a to je, že omezí výrobu, která je pro něj ekonomicky nejméně výhodná, to znamená, že omezí zejména ty výroby, které jsou ztrátové. A víte, co to je? Je to vepřové maso, je to prostě živočišná výroba. Nejefektivnější je rostlinná výroba. Pokud jde o živočišnou výrobu, měli jsme před pěti lety podíl výroby spotřebního masa v naší zemi 46 %. Bývalá vláda si dala do vínku, že to chce zvýšit, motivaci zemědělců, aby to zvýšila. Výsledkem byl opak, protože mezitím přišly sankce na Rusko, kam se řada produktů vyvážela, a zemědělci vlastně dostali určitou ztrátu, zejména potravinářské podniky, a řešili to tím, že zase výrobu vepřového masa omezili, omezili chovy a dneska se produkuje jenom 33 %, podle některých pramenů 35 %. My nejsme absolutně soběstační v základních komunitách. A kdyby došlo k nějakým bezpečnostním problémům, jsem přesvědčen, že naše země je velmi zranitelná z pohledu pestrosti soběstačnosti zemědělských produktů. A víte, že vepřové maso v naší zemi je základ. Nerad bych se dočkal toho, aby to jednou vypadalo tak, jako někdy před 40 lety v Polsku. Ale mohli bychom do určitých situací naše zemědělství dostat, pokud by nastaly krizové situace, že na tom budou hůř než ostatní podniky. To, že tady došlo před nějakými sedmdesáti, šedesáti lety k takto zásadním chybným rozhodnutím, my nyní už nezvrátíme. A upozorňuji znovu na východní Německo, kde to je stejné jako u nás. A chceme-li aby zemědělství bylo více ekologicky orientováno a aby více vnímalo potřeby, které se týkají životního prostředí, k tomu jsou jiné nástroje. Ale my tímto způsobem je budeme uměle nutit, aby se firmy buď dělily na menší, což by bylo obcházení a bylo by to takové další Čapí hnízdo, což bych nikdy nechtěl, aby se dělo, abychom k tomu dávali návod.

Nebo je donutíme k tomu, že budou měnit skladbu, ale bude tam víc řepky, bude tam víc pšenice, bude tam víc kukuřice pro bioplynky a bude tam méně krmení, méně krmení pro prasata, krávy, hovězí dobytek, prostě to, co je ekonomicky méně rentabilní, co je ztrátové, zemědělci jako každý hospodář, jako každý podnikatel prostě nebudou dělat. Věřte mi, že jsem přesvědčen osobně, že takto to stojí, pokud si někdo myslí, že to bude jinak, tak by to byla chyba. Znova říkám, není pravda, že i ti menší zemědělci... Hovořil jsem o těm zemědělcích, kteří mají 200 hektarů, kolega Větrovský tam byl se mnou, může to dosvědčit, že jsou názoru toho, že by jim to nijak výrazně pomohlo. Výrazně jim to nepomůže. A ve své podstatě 90 % hospodářů nebo hospodářům, kteří hospodaří na 90 % zemědělské půdy v ČR, to ublíží. Takže já se omlouvám, že jsem to drobet posunul, ale pan zpravodaj mi k tomu umožnil přístup, protože ve zpravodajské zprávě o tom hovořil. Já samozřejmě tím pádem mám právo na to jako senátor reagovat.

Děkuji za pozornost.