Stále mi vrtá hlavou prohlášení infantilního gerontofila Emanuela Macrona, hrajícího si v roli francouzského prezidenta na státníka světového formátu, že francouzští vojáci možná budou muset jít bojovat na Ukrajinu.

Nemohu se zbavit pocitu, že dnes šestačtyřicetiletý Macron zřejmě zrovna chyběl ve škole, když probírali, jak v Rusku dopadl jeho krajan Napoleon. Dost možná byl právě na tajném výletě se svou tehdejší o 23 let starší učitelkou, jeho současnou ženou Brigitte. Což byla aféra, která počátkem 90. let probublala i našimi médii. Asi by proto bylo dobré připomenout nejen jemu, ale i mnoha dalším evropským politikům, jak to s tou Napoleonovou „Velkou armádou“, v jejímž čele dne 24. května 1812 vpadl do Ruska, vlastně skončilo.

Takzvanou Grande Armée tvořilo pravděpodobně až 675.000 mužů. V rozporu s obecným povědomím, že byla tvořena především Francouzi, bylo v jejích řadách mnoho dalších národností. Francouzské jednotky v ní byly de facto v menšině. A protože pod praporem rakouských vojsk v ní, kromě dalších národů tehdejší rakouské monarchie, sloužilo možná až několik desítek Čechů, příliš se složením nelišila od evropských zemí NATO, chystajících se zřejmě zopakovat tehdejší Napoleonovu osudovou chybu.

Na ruských hranicích tehdy stálo:

• 125 000 Francouzů
• 337 700 Němců a Nizozemců
• 95 000 Poláků
• 35 000 Rakušanů
• 30 000 Italů
• 20 000 Prusů
• 15 000 Švýcarů
• 9800 Dánů a Norů
• 4000 Portugalců
• 3500 Chorvatů

Této přesile čelilo pouhých 200 000 ruských vojáků, roztažených na frontě široké téměř 200 kilometrů. Udržet se s těmito silami bylo vyloučené a ruské jednotky se proto po dvoudenní bitvě stáhly. Z dějepisu víme, že ústup ruské armády pokračoval až k Moskvě. A tam také skončil, stejně jako celé Napoleonovo tažení. Pak už následoval jen stále rychlejší útěk kdysi neporazitelné „Velké armády“, zakončený totální porážkou Napoleona a dobytím Paříže.

Nemá smysl zde líčit všechny peripetie této války. Pro zdůraznění toho, co se tehdy stalo a co se může po 212 letech velmi snadno přihodit i novodobému „Napoléon de Macron“ snad jen pár čísel. Podle odhadů se z Ruska vrátilo pouhých 70 000 mužů, z nichž bylo bojeschopných sotva 10 000. Zbytek byly zubožené lidské trosky, zničené hladem, mrazem a tyfem. Ostatní padli, zmrzli nebo zemřeli vyčerpáním v zemi, které se měli zmocnit.

Napoleonovo ruské tažení skončilo katastrofou. Francii a její tehdejší spojence stála nejlepší vojenské jednotky a fakticky rozhodla o konci nejen napoleonských válek, ale i rozmachu republikánských revolucí v Evropě. Snadno se může stát, že podobně skončí i "tažení", organizované novodobým francouzským rádoby Napoleonem. Tentokrát nejspíš definitivním zánikem už dávno „mozkovou smrtí“ (jeho vlastními slovy) postiženého NATO, a rozpadem Evropské unie.

Říká se, že když zapomenete svou historii, musíte si ji zopakovat. Rád bych věřil, že si z ní vezme poučení nejen prezident Macron, ale i naši pseudopolitici. Ku prospěchu nás všech.