Historie je ale nemilosrdná a ukazuje, že tomu tak je jinak. Jak by mohlo být tedy v NATO od 1949 Portugalsko, kde vládl až do roku 1968 diktátor Salazar? Za jeho vlády začala v roce 1961 válka v Angole nebo v roce 1963 v Portugalské Guineji, o rok později se rozhořel další koloniální konflikt v Mosambiku. Všechno to byly portugalské kolonie… A domácí prostředí také „demokracií“ zrovna neoplývalo. Všemocná tajná policie PIDE likviduje opozici, perzekuuje levici včetně komunistů, v roce 1965 dokonce likviduje jednoho z opozičních vůdců - generála Humberta Delgada. Starostlivost začalo NATO projevovat až po uvolnění situace - jeden z vysokých hodnostářů NATO tehdy řekl: "V Portugalsku se vytvořila choulostivá situace, vyvolaná účastí komunistů ve vládě. A je proto logické, že proti tomu musela být učiněna příslušná opatření."

Puč proběhl v další členské zemi NATO, v Řecku, které do NATO vstoupilo v roce 1952. 21. dubna 1967, tam skupina důstojníků provedla vojenský převrat, nastolena byla pravicová vojenská diktatura. Rozpustila všechny existující politické strany a začala věznit své oponenty, především komunisty, ale i liberály, značná část byla odvlečena do koncentračního tábora na ostrově Jaros. Vláda vojenské kliky skončila až 23. července 1974.

A když už jsme začali Tureckem, které je v NATO také od roku 1952 – víte o tom, že je právě se zmiňovaným Řeckem v dlouhodobém konfliktu? 20. července 1974 (máme tedy nyní výročí…) Turecko zahájilo invazi proti bezbrannému Kypru a za použití více než 40,000 těžce ozbrojených vojáků obsadilo 37 procent ostrova. Ještě ten rok bylo 200,000 kyperských Řeků (33 procent řecké kyperské populace) násilím donuceno opustit své domovy. Turecko má velkou armádu, dost důležitou pozici…A neobvykle velký manévrovací prostor, který mu poskytují „spojenci“ za rámec běžných hranic potvrzuje i poslední roky…

Pravé cíle NATO odhaluje historie opakovaně, i ve vztahu k členským státům. Rok 1976 byl rokem parlamentních voleb ve Francii a Itálii. A hovoří se o "portorické dohodě"- tajné úmluvě SRN, USA, Velké Británie a Francie, že použijí proti Itálii hospodářské sankce, stanou-li se členy italské vlády na základě svobodných voleb komunisté…

Použití nátlakových prostředků bylo pak legalizováno na zasedání NATO v Kodani roku 1976. Bylo schváleno vměšování NATO do záležitostí jiných zemí a přijata výzva, aby se přívrženci paktu postavili proti účasti komunistů ve vládě. Nezůstalo jen při výzvách. V Itálii se ve výzbroji "ultra" organizací začaly objevovat celé arsenály zbraní, výbušnin, které pocházely ze skladů NATO. Součástí činnosti NATO byly i neustále doplňované černé seznamy lidí, kteří mají být za mimořádných událostí uvězněni… A metody práce? Směrnice FM-30-31 (o jejíž pravosti se sice vedou od 70. let v rámci informační studené války spory, ale skutečnost jí spíše potvrzuje) dává odpověď: Podplácení a intriky, špionáž, diverze, teroristické akce a vraždy, vojenské puče a příprava na intervence. V roce 1977 byly dokonce v NATO připravovány plány k potlačení občanských nepokojů nebo pouličních demonstrací, které by mohly paralyzovat schopnost Západu k odporu. Všechno to výstižně shrnul J. Luns (generální tajemník NATO do roku 1984): " Postačí jedna pětina našich divizí, abychom v zemích západní Evropy zabránili komunistům dostat se k moci." Jak krásná ukázka demokracie!

Takže o co NATO jde? Skutečně o obhajobu demokracie a ochranu členských zemí nebo je to vojenský agresivní pakt, který pro své mocenské cíle upřednostňuje strategickou polohu partnerů a jejich vojenskou sílu? „B“ je správně. NATO neznamená mír, ani bezpečí. A to ani pro vlastní členské země. Znamená skutečně válku, smrt, zkázu. Proto je požadavek na jeho rozpuštění, požadavek na vystoupení naší země z NATO nejen možný, ale i oprávněný a nutný.

Ing. Zdeněk Štefek. radní Středočeského kraje pro oblast kultury a památkové péče