Proč se sympatiemi? Protože i já jsem ODS kdysi spoluzakládal a pak jsem byl 25 let jejím členem. Odešel jsem v roce 2016. Moje deziluze narůstala postupně, jak kdysi klausovská strana jeden po druhém opouštěla principy, na kterých byla založena. Poslední kapkou pro mě byla zbabělá alibistická reakce na migrační krizi.  

A proč s rozpaky? Protože na nápravu zevnitř už nevěřím. Ostatně jeden pokus o resuscitaci té „staré“ ODS už tady byl. Neúspěšný. Bylo to ještě za Nečase, a to ODS ještě zdaleka nebyla ideově v tak zbídačeném stavu, jako je po osmi letech šafářování Petra Fialy a spol. Toho pokusu se v roce 2013 účastnili oba předchozí předsedové, Klaus i Topolánek, ale skončil dřív, než začal. Propuklo řádění šlachtovsko-ištvanovské junty, jeden z hlavních organizátorů celé akce, bývalý předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř, coby údajný trafikant, který ovšem žádnou trafiku neobdržel, skončil v Ištvanově vazební šatlavě, Klaus i Topolánek se stáhli a torzo celého projektu posléze pod názvem Hlavu vzhůru paběrkovalo pod vedením Jany Bobošíkové.

Miroslav Macek, jenž je autorem jakéhosi provolání Tea Party, má samozřejmě pravdu, když píše, že ODS vznikla proto, aby vrátila lidem ztracenou osobní a ekonomickou svobodu a vytvořila tak prostor pro prosperitu společnosti. Ale že v toku času z politické praxe ODS tato základní politická úloha zcela vymizela a vznikla z ní strana, která je ochotná na jedné straně zachraňovat definitivně se potápějící TOP 09 a jít do koalice s křesťanskými socialisty, hájícími jen své vlastní zájmy, a na straně druhé zcela vážně uvažovat o povolební koalici s „neomarxisty s počítači“ a spolupodílet se tak na ještě hlubší destrukci občanských a ekonomických svobod. A posléze Macek dochází k závěru, že je nejvyšší čas, aby pravověrní členové ODS jim odcizenou stranu opět převzali do svých rukou.