Povrchní divák si toho ani nevšimne, protože navenek vše vypadá velmi profesionálně. Moderátoři moderují, zpovídaní hosté hovoří, kameramani natáčejí, prostředí a témata se střídají, grafika je na úrovní. Při bližším ohledání vám ale dojde, že něco tu nesedí. Realita České republiky roku 2024, tedy 35 let po Velké sametové, je dost jiná, než jak ji českotelevizní zpravodajství vykresluje.

Ve sváteční den, v kalendáři nazývaném Den boje za svobodu a demokracii, nám totiž namísto plastického obrazu názorové pestrosti současné české společnosti nabídla pouze – hodně eufemisticky řečeno – besídku hochů a děvčat, kteří spolu mluví. Jinými slovy, Česká televize po celý den vysílala jakési leporelo vyprávění a vzpomínek osob z jednoho jediného názorového kadlubu, z jednoho jediného názorového ghetta. Můžeme mu říkat pravdoláskovní, kavárenské, liberální, lepševické, jak je ctěná libost. Každopádně jde ale o monopol jednoho názoru, monopol jediného vidění světa.

Namísto seriózní analýzy, co se to v naší zemi před 35 lety odehrálo a jaké síly, domácí i zahraniční, onen společenský a politický pohyb způsobily, respektive umožnily, odvysílala Česká televize tradiční, povrchní, stokrát omletou vyprávěnku, kudy šel tehdejší průvod. Zcela nepřekvapivě se u toho dojímaly také tradiční ksichty stále stejných, dnes už poněkud obstarožních studentů a ještě obstarožnějších stále stejných disidentů, doplněných o aktuální držitele moci. Prakticky o všech lze se stoprocentní jistotou povědět, na které straně a za co jejich politické srdce bije: Pajerová, Pánek, Bartuška, Malý, Hutka, Věchet, Rakušanová, Šiktancová, Mlynář, Topol, Trojan, Dobrovský, Gabal, Rychlík a Rychlíková, Kroupa a Kroupa.