Ze 17. listopadu se postupně stal nejtrapnější státní svátek, jaký máme. Čím méně svobody se nám rok za rokem dostává, tím usilovněji „lepševičtí“ propagandisté vybubnovávají, jak skvěle si žijeme. Kdybychom o některých tvářích Listopadu tenkrát věděli, co o nich víme dnes, asi bychom ve svém revolučním nadšení byli o dost zdrženlivější. Žádná kdyby ale neexistují. Existuje pouze obyčejné vystřízlivění.

Mezi nejaktivnější opatrovníky odkazu sametového převratu dnes patří někdejší studenti-svazáci, kteří ve správném okamžiku přešaltrovali a stali se z nich největší bojovníci proti komunismu. Ty nejšikovnější exempláře dnes hřadují v parlamentu. A i když ne přímo v parlamentu, dodnes ze svých několika týdnů slávy tyjí a v tento podzimní čas rok co rok rozdávají na všechny strany svá moudra.

Pro některé patologické osobnosti je 17. listopad příležitostí, aby od časného rána na Národní třídě hulákali na každého, kdo zastává jen trochu jiné názory, než se dnes téměř povinně nosí. Kdo s režimem netančí, je automaticky onálepkován tu jako extremista, tu jako dezolát, tu jako krajní pravičák, tu jako chcimír, tu jako Putinův agent.

Takřka povinné jsou orwellovské chvilky nenávisti vůči Rusku, a naopak velebení a uctívání Ukrajiny. To vše doprovázené žlutomodrou vlajkoslávou. Média hlavního proudu v čele s Českou televizí vytvářejí povinnou atmosféru všeobecného nadšení, čímž uvědoměle navazují na praxi socialistické Československé televize a Rudého práva, jen se trochu změnilo datum jejich největšího vzepětí.