Není divu, když se osevní plocha brambor v posledních letech snížila 16,8 tisíců hektarů na 9,5 tisíce. Ještě marnější by byla snaha pátrat po fungujících škrobárnách.

Od roku 2000 se na Vysočině dramaticky snížil počet pracovníků v zemědělství. Zatímco v roce 200 to bylo 28 200 pracovníků, v roce 2011 počet klesl na 13200, tedy na méně než polovinu i třeba soukromně hospodařících zemědělců bylo v roce 2000 přes 7000 a nyní je kolem 3500.

Vysočina je, podobně jako další zemědělské oblasti, postižena tragickým úpadkem především živočišné výroby (v rostlinné dochází k razantní změně struktury). Především u chovu prasat pozorujeme pokles intenzity chovu, u skotu zůstává zhruba (od roku 2010) na stejné úrovni. Potkala jsem řada zemědělců, kteří se chlubili tím, že „dělají prasata“, i když je musí dotovat z jiných výrob, ale protože je to rodinná, příp. družstevní tradice nechtějí s tím přestat. Katastrofální je situace u drůbeže – představte si vývoj jako prudký pád. Z 1,4 milionů kusů na necelých 400 000 a to během pouhých 12 let. Uvědomme si, že živočišná výroba je spojena nejen s dalším zpracováním, ale má i v přírodním cyklu své neoddiskutovatelné místo. Ročně chybí na ha zemědělské půdy přes 5000 Kg organické hmoty, dříve dodávané organickým hnojením. 

Je potřeba ocenit, že bývalý ministr zemědělství Bendl sice oboru vůbec nerozuměl, ale přeci jen si nechal poradit a pokusil se dokonce o vypracování vůbec první (!) koncepce rozvoje zemědělství. Na Agrárním fóru, na kterém jsem také vystupovala, to sice bylo oceněno, ale nic podstatného se nestalo. Ministra Bendla vystřídal po dlouhých letech katastrofální personální politiky na tomto ministerstvu, konečně odborník na slovo vzatý: pan ministr Toman.