Není divu, když se osevní plocha brambor v posledních letech snížila 16,8 tisíců hektarů na 9,5 tisíce. Ještě marnější by byla snaha pátrat po fungujících škrobárnách.

Od roku 2000 se na Vysočině dramaticky snížil počet pracovníků v zemědělství. Zatímco v roce 200 to bylo 28 200 pracovníků, v roce 2011 počet klesl na 13200, tedy na méně než polovinu i třeba soukromně hospodařících zemědělců bylo v roce 2000 přes 7000 a nyní je kolem 3500.

Vysočina je, podobně jako další zemědělské oblasti, postižena tragickým úpadkem především živočišné výroby (v rostlinné dochází k razantní změně struktury). Především u chovu prasat pozorujeme pokles intenzity chovu, u skotu zůstává zhruba (od roku 2010) na stejné úrovni. Potkala jsem řada zemědělců, kteří se chlubili tím, že „dělají prasata“, i když je musí dotovat z jiných výrob, ale protože je to rodinná, příp. družstevní tradice nechtějí s tím přestat. Katastrofální je situace u drůbeže – představte si vývoj jako prudký pád. Z 1,4 milionů kusů na necelých 400 000 a to během pouhých 12 let. Uvědomme si, že živočišná výroba je spojena nejen s dalším zpracováním, ale má i v přírodním cyklu své neoddiskutovatelné místo. Ročně chybí na ha zemědělské půdy přes 5000 Kg organické hmoty, dříve dodávané organickým hnojením. 

Je potřeba ocenit, že bývalý ministr zemědělství Bendl sice oboru vůbec nerozuměl, ale přeci jen si nechal poradit a pokusil se dokonce o vypracování vůbec první (!) koncepce rozvoje zemědělství. Na Agrárním fóru, na kterém jsem také vystupovala, to sice bylo oceněno, ale nic podstatného se nestalo. Ministra Bendla vystřídal po dlouhých letech katastrofální personální politiky na tomto ministerstvu, konečně odborník na slovo vzatý: pan ministr Toman.

Ať už jsem na Vysočině debatovala s kýmkoliv, řeč se nakonec vždycky stočila na zemědělství (jak jinak!), na kvalitu potravin a na bioplynky. Tak jsem se opakovaně setkala s kritikou toho, co vychází z kdysi slavných Kosteleckých uzenin, přičemž jsem byla explicitně varována před tím určité masné výrobky vůbec nekupovat, neb maso viděly pouze z velké dálky. U paní, která dělá skvělé po domácku kvalitní (a bezlepkové) pečivo, jsem si vyslechla, jak nemůže dostat své výrobky, ověšené řadou cen za kvalitu, do distribuční sítě, aniž by se staly díky maržím obchodníků naprosto neprodejné. A to přestože ona sama je nabízí za ceny naprosto přijatelné. „Už aby byl ten národní obchodní řetězec,“ povzdechla si a nebyla sama, kdo kritizoval nemožnost dostat za kvalitní české výrobky (často udržující i tradici kraje) ke spotřebitelům za dostupné ceny.

Psát o fotovoltaice už je skoro jako házet dříví do lesa. Najednou přeci všichni vědí, že patří na střechy domů a továren, nikoliv na úrodnou půdu. Když jsem si od odborářky ze Znojma vyslechla, jak u nich na té nejúrodnější půdě vytvořili fotovoltaické pole, pomyslela jsem si, že asi jen málokterý národ se chová ke své půdě tak hloupě. Půda se stává strategicky důležitou, proto ji také řada asijských zemí nakupuje ve velkém. V Africe bylo vykoupeno 830 000 km² půdy (to je dohromady rozloha Německa a Francie). Navíc Česká republika patří k zemím, u nichž dochází k rychlému poklesu rozlohy zemědělské půdy. Nejde jen o zástavbu, ale také o pokračující půdní degradaci. Celkově 1.700000 ha zemědělské půdy je ohroženo vodní erozí a přes 600000 ha větrnou erozí. Není dodržován vyvážený   osevní postup. Nepoužívají se tzv.  zlepšující plodiny a chybí organické hnojení.

Kritika dotační politiky na bioplynové stanice, přesněji na ty, které vyrábějí bioplyn z kukuřice, zazněla všude. Při rozdávání letáků, na schůzce s odboráři, o zemědělcích ani nemluvě. Dokonce jsem si vyslechla i vyprávění o takzvaném podnikateli, který určitou obec postavil před výběr: „buď si tu postavím ubytovnu pro nepřizpůsobivé, nebo bioplynku.“ Zkrátka dva způsoby, jak přijít „ke zdrojům“ – stát to ovšem svou stupidní politikou umožnil.

Zemědělci, se kterými jsme se setkala, si stěžovali nejen na systém dotací, ale také špatně nesli snižování kvality půdy pěstováním „monokultury“ kukuřice. Často, neboť Vysočina je kraj více věřící, se přímo ozývalo, že pálit zemědělské plodiny na bioplyn je rouhání. Jiný případ ovšem je, když bioplynka „jede“ na živočišný odpad a udržuje si tak živočišnou výrobu, jako je tomu např. v Budišově.

Co s tím?

Především je skutečně potřeba vypracovat celkovou koncepci rozvoje našeho zemědělství a navazujících zpracovatelských oborů. Nemůžeme být dále v situaci, kdy vyvážíme mléko, ale dovážíme jogurty, tedy kdy přidaná hodnota odchází jinam. Národní řetězec, jak o něm hovořil pan prezident Miloš Zeman na Zemi živitelce, je důležitou součástí pokusu o obnovu zemědělství, kde zemědělství bude základním výrobcem potravin živočišného i rostlinné charakteru v naší zemi.  Se zemědělstvím jde ruku v ruce i posílení družstevního hnutí, které má  u nás hluboké tradice sahající do druhé poloviny 19. století a nelze je spojovat jen s minulým režimem. Je přeci velký rozdíl, jestli zde budeme mít firmy spojené v koncernu ovládaného jedním člověkem, nebo jestli by zde byla taková struktura na bází družstevní – a tedy demokratické podnikatelské samosprávy. Právě spojování na družstevní bázi, ať již v nákupu či odbytu dává zemědělcům vyjednávací a ekonomickou sílu, kterou by jako jednotlivci nikdy nemohli mít.

V Rakousku se vedle pojmu Landwirt (zemědělec) začalo používat sousloví Land- und Energiewirt (tedy: hospodář s energií). Využívání odpadů ze zemědělské výroby, ale tak aby nebyla poškozena půda a naopak se jí vracely živiny, které jí patří, je moderním, rozvíjejícím se odvětvím, ve kterém se uplatní nejen moderní technologie, ale především drží pracovní místa. A tato pracovní místa neutečou do nějaké levnější asijské země. Důraz na lokalizaci výroby potravin a energie je trend, který bychom měli zachytit také v ČR. Pokud je na družstevní bázi, má i sociální a demokratický aspekt. Podrobnou oživující koncepci pro naše zemědělství má zpracovanou doc. Čuba – je jen třeba se postarat o to, aby se dočkala realizace. Na prvním místě této koncepce, ale není snaha nahrabat si na dotacích, ale hledat a  vytvářet přidanou hodnotu a udržet ji v domácí ekonomice.