Pěkný podvečer. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane předsedající, já jsem v prvním čtení chtěl mluvit velmi stručně, tak se o to pokusím, byť ten rozsáhlý úvod hlavně pana kolegy Dolínka byl takový všeobsažný. Asi málokdo v této Sněmovně pochybuje o možnostech a o (nesrozumitelné) potenciálu jaderné energetiky při dekarbonizaci českého hospodářství, a to i díky zdejšímu technickému know-how v přírodních podmínkách a dalších aspektech, díky kterým má mít právě jádro místo v energetickém mixu České republiky. A ačkoli vláda i tímto návrhem zákona projevila určitou snahu k dalšímu rozvoji aktivně přistoupit, byť, jak jsem zmiňoval při schvalování programu, takovou jistou paralelní legislativní normou, protože zákon o podporovaných zdrojích zde již máme a dokonce jeho novelu máme zde také v prvním čtení na programu schůze, nikoliv tedy zařazenou, a já si vážím, jak i zmínil kolega Dolínek účasti opozice na tom stálém výboru pro výstavbu nových jaderných zdrojů, stále však zůstává mnoho otazníků a připomínek, které jsme jako někteří zástupci opozice právě v tomto výboru předkládali na jeho zasedání, především tedy v obavách, zda vládou navržený koncept není příliš komplikovaný a nepřináší do projektu i další zbytečná rizika. Dovolte mi to v rychlosti zrekapitulovat.

Začnu takovou tou historickou genezí, protože v roce 2014 byl zrušen tendr na dva bloky v temelínské lokalitě a jedním z uváděných důvodů hlavně v médiích bylo právě i financování a absence státních garancí. A právě navrhovaný zákon měl být jedním z nástrojů, který má řešit financování a určitou formu veřejné podpory projektu, tentokrát tedy ne již v temelínské lokalitě, ale v lokalitě Dukovany. Otázkou, proč tedy veřejná podpora. Pokud se totiž bavíme o těch velkých jaderných blocích v tomto kontextu, tedy těch nad 1000 megawatt, je jejich výstavba značně organizačně i ekonomicky náročná a reálná návratnost se pak pohybuje v rozmezí 16 až 20 let. To je z pohledu mnoha ekonomů hledajících okamžitou návratnost a rychlé peníze mimo rámec jejich standardního uvažování o výhodnosti takových projektů. Ačkoli uznávám, že i mnoho připomínek takových ekonomů je dosti validních, ona totiž samotná cena peněz v takto dlouhém čase výstavby rozhodně není zanedbatelným faktorem. Ale asi tím nejpodstatnějším, o čem se bavíme v otázce té veřejné podpory, je tedy cena za dvě věci, a to za dekarbonizaci, tedy naplnění cílů snižování emisí CO2, a cena za energetickou bezpečnost státu.

Mnoho diskusí nad tématem energetiky se vlastně často stočí od jádra k zemnímu plynu. Teď záměrně upozadím obnovitelné zdroje, když jsme nezařadili ten zákon o podporovaných zdrojích na program. Jistě ta výstavba paroplynové elektrárny zabere zlomek času a stojí zlomek těch investičních nákladů. Ty dva základní cíle však zůstávají nepozměněny. Stále je to emisní zdroj a stále potřebuje kontinuální přísun paliva. A právě u té palivové základny pak můžeme vést tu debatu, uznávám, částečně filozofickou, nad významem toho samotného termínu energetická bezpečnost. A teď to myslím vyloženě v té obecné rovině, nikoli jen jádro, tedy zda vlastně stát chce zajistit energetickou bezpečnost a naplňovat energetickou koncepci, čímž se ve finále trošku pasuje do role samotného investora, nebo zda vůbec nechce řešit tu zdrojovou skladbu v síti a nechat energetiku čistě na soukromých subjektech. A to má vlastně i své další podvarianty. To znamená podpořit finančně ty čisté výrobce, jak se děje zhruba už 15 let u obnovitelných zdrojů a je kolem toho mnoho kontroverzí a kritiky, nebo zda celou energetiku místo dotací opravdu plně přenechat trhu a pouze penalizovat znečišťovatele. Jinak by tu dále rostly uhelné elektrárny jako např. v sousedním Polsku anebo i v Německu.

Zní to možná trochu nad rámec toho, o čem se bavíme a jak je to nyní nastaveno v celé Evropské unii, ale je to maximálně logické a jednoduché. Navíc ten polotržní nástroj k takovému obratu celého konceptu energetiky tu vlastně máme už dlouho k dispozici a je jím emisní povolenka a trh EU ETS a jak se k němu chováme. Podkopáváme ho, vymýšlíme další kompenzační mechanismy a další dotace a hlavně tam, kde ten systém EU ETS negativně dopadá na hospodářství a na občany. A to je opravdu na jednu stranu pochopitelné, ale je to zároveň naprosto nekoncepční. Důsledkem pak je, že v tomto přeregulovaném prostředí máme X dotačních a kompenzačních mechanismů a dostáváme se skutečně do hodně zajímavé a složité spirály. Proto se zkusme skutečně zamyslet nad tím, zda právě výstavba jaderné elektrárny nemá být tedy i zásadní strategickou otázkou pro Českou republiku, a proto k tomu musíme tak přistupovat s o to větší pečlivostí.

Proto mám i dotaz na pana ministra, proč vymýšlíme novou českou komplikovanou, ne-li trnitou cestu, když celé to právě mohlo být založeno na půdorysu zákona o podporovaných zdrojích energie, nebo - a teď je to trošku několik rovin - nebo to mohlo být skutečně dle pirátského návrhu ve stoprocentní státní firmě, např. odkupem už té existující společnosti Dukovany II, anebo skutečně jednoduchým modelem, tzv. contract for difference, ačkoli vím, že ten navrhovaný zákon se jím částečně inspiruje, jde trochu nad rámec toho a je zbytečně moc složitý. A proč to vše zmiňuji? Minulý týden totiž Evropský soudní dvůr rozhodl, že taková forma podpory je přípustná a je v kompetenci členských zemí. Byl to rozsudek, kdy Rakousko žalovalo Velkou Británii kvůli podpoře Hinckley Point C. I z toho důvodu vlastně může být tento precedent vzat v potaz a ten britský model okopírovat do puntíku, protože už teď víme, díky právě tomuhle rozsudku, že to je bez dalších rizik a případných komplikací i v případě notifikačního procesu Evropské komise. Zmiňoval to tu kolega Dolínek, že by ten zákon nemusel být nutný, že to zazní určitě od opozice. Ano, v případě toho contract for difference by vlastně ten zákon ani nutně nemusel být.

A možná i další dotaz na pana ministr Havlíčka, protože to tu zaznělo i z úst pana Dolínka, jakým způsobem nebo v jaké fázi jsou nyní vyjednávání s Evropskou komisí v rámci toho prenotifikačního procesu, protože to je celkem důležitá informace, která v důvodové zprávě k zákonu vlastně zmíněna není. Jinak zde samozřejmě zůstává mnoho dalších otázek, jak bude ten tendr, byť už jdu za rámec toho zákona, maximálně otevřen všem dodavatelům, avšak s přihlédnutím k těm zásadním strategickým bezpečnostním otázkám, tedy zda nebude vybrána společnost ze země, kde je běžné využívat vazbu byznysu a politiky k různým mocenským nátlakům.

A další otazníky jsou například nad stanovenou výší toho výkonu. Zda je to tedy dostatečně technicky zdůvodněno, těch 1 200 MW, což vlastně hendikepuje, ne-li dokonce vyřazuje některé dodavatele z toho tendru. Anebo když se oprostím od toho samotného výběrového řízení zpět k tomu navrženému zákonu, který naopak limituje ten výkon i v té spodní části, tedy na hranici 100 MW, což implikuje otázku, zda vláda tedy vůbec nepočítá s tím, že bude v budoucnu nutné řešit další zdroje, například malé modulární reaktory a podobně. S tím by samozřejmě souvisela i otázka, jakým způsobem chce pak vláda podporovat výzkum malých modulárních reaktorů.

Ještě bych o tom mohl mluvit dlouhé minuty, ale skutečně to zkrátím a přenechám slovo kolegům. Děkuji.