Uplynul rok od prvního setkání vzpomínkové akce Milionu chvilek k 21. srpnu. A asi se nám všem zdá, že to nebyl rok, ale roky, vzhledem dramatickým událostem kolem nás. Když jsem tu loni mluvila o solidaritě, statečnosti a hrdosti lidí 21. srpna 1968, netušila jsem, že totéž, byť na krátkou chvíli, zažiju začátkem koronavirové krize. Že budu po Olomouci v polovině března 2020 roznášet roušky, které mé kamarádky ušily. Že budu tleskat lékařům i fyzicky, že se budu dojímat nad mladými, kteří pomáhají starým a nemocným.

A taky jsem na chvíli doufala, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Když ale vidím návrat ke všemu, co bylo předtím, zvláště pak aktuální situaci v Bělorusku, které nám připomíná, že svoboda není automatická a že nesmíme vzdávat boj za ni. Že boj za svobodu může být i život ohrožující, potvrzují události z Ruska, kde byl otráven opoziční politik Alexej Navalnyj.

A kolem sebe pozoruji únavu ze všeho a ze všech.

Tak mi, doufám, odpustíte pár návrhů a lakonických vět, co bychom v boji proti letargii měli dělat: