Odpověď podle mě zní: Nejsme! Nevíme jak se zachovat, co dělat a co nedělat. A to jsme dospělí. A co naše děti?

Nechci teď polemizovat o tom, zda se útokům dá či nedá předejít. Stranou chci nechat i otázku držení zbraní běžnými občany – zdá se mi totiž, že naše vláda odolá bruselským pokusům přístup ke zbraním ještě ztížit a jsem v tom opatrným optimistou. (Kdyby Francouzi v Nice měli stejný přístup ke zbraním a stejné návyky jako Izraelci, islámský zabiják by nejspíš nedokázal zabít 84 lidí ale nejspíš mnohem míň).

Jde mi spíš o to, že nastal čas pro návrat do škol něčeho, co lze nazvat „základy obranné výchovy“. Nevolám po znovuzavedení cvičení s igelitovými pytlíky na nohou, ale spíš mi jde o základní kurz (klidně opakovaný co tři měsíce, jako v Japonsku nacvičují na zemětřesení), kde se děti dozví, případně vyzkouší, jak se mají chovat, pokud k útoku na veřejném místě dojde. Jak z ohrožené oblasti co nejrychleji utéct a pokud utíkat už nejde, jak a kam se schovat. Stejně stále doufám, že žádné z našich dětí tyto znalosti nebude muset uplatnit.

Zároveň bych chtěla podpořit přesun pozornosti třeba městských policií k ochraně míst se zvýšeným výskytem lidí (teď v létě typicky festivaly, ale jde i o nádraží, obchodní centra a podobně), špatné parkování bude asi muset chvíli počkat.

To, co se děje, hned tak neskončí, takže bude lepší se připravit, aspoň co to půjde.

Psáno pro blog.idnes.cz