Takže otázka tohoto jara zní: Kam mizí miliardy korun z rozpočtu školství?

Protože jak je možné, že do regionálního školství na jedné straně přiteče meziročně navíc 17,3 miliardy korun, ale na straně druhé mám facebookové zprávy plné informací o tom, že tato školka dostala o desítky tisíc méně, tato dokonce o čtvrt milionu méně, zde zase ve škole chybí další stovky tisíc korun?

Hrajeme tady s učitelkami, učiteli, ředitelkami a řediteli takovou skutečně divnou hru na schovávanou. Slíbili jsme jasně (nejen já, to slíbila celá politická reprezentace), že růst tarifních platů nebude na úkor osobních ohodnocení a příplatků. Jenže je na jejich úkor. Snad jedna škola z deseti má peníze i na to, aby vedení odměnilo nejlepší pracovníky.

Odcituji z několika zpráv, které mi přišly.

„Sama jste uváděla, že toto navýšení nebude na úkor nadtarifních složek platu!!!! Jak je možné, že v rozpočtu škol na rok 2018 tyto peníze nejsou???? Jak je možné, že většina škol mého okresu je totálně bez nadtarifů, a ty školy, které měly vysoké odměny, které měly osobní příplatky hlavně díky nižšímu počtu pracovníků než určuje normativ, zaznamenaly tak vysoké snížení těchto složek, že může dokonce dojít v ročním měřítku k poklesu platu učitele????" To je od jednoho pana učitele ze základní školy.

A mám zde třeba (skutečně jenom namátkou) jednu ředitelku mateřské školy: „Jsem ráda, že budu mít na tarify a plné úvazky. A to díky dvěma těhotným… Uvazuji už o skončení s ředitelováním… Ten stres a bezmoc mne vyčerpávají… Osobni moje děvčata nemají, když mi zůstanou finance na konci roku, dám jim motivační odměnu. Zítra jdu rozpočet podepsat, co mi zbývá jiného. Tak alespoň doufám, že moje těhulky porodí svoje děti ve zdraví a že my ostatní neklesneme na dno…"

Další paní ředitelka mateřské školy: „V příloze posílám vyjádření krajského úřadu. Dofinancovali osobní za leden a únor, od března ho musím odebrat…"

A tady jedna maminka, která se snaží zajistit pro svoji dcerku po dvou letech společného vzdělávání ve školce pokračování systému ve škole a již tím tráví šest měsíců: „Dobrý den, jednatelka ze ZŠ XXX tvrdí, že jí ministerstvo posílá jen 15 tisíc hrubého na asistenty bez rozdílu praxe, vzdělání, zkušeností… Je to vůbec možné? Není to protizákonné? Asistenti dětem kvůli penězům odcházejí… Je to zoufalé! Co s tím?"

A do toho mi chodí zcela opačné zprávy: „Za co chtějí učitelé víc peněz? Že nutí děti stávkovat? Mají se až moc dobře!" Podobných výkřiků vůbec není málo a dost často končí oblíbeným: „A mají dva měsíce prázdnin a spoustu volna navíc."

Tak abychom si to ujasnili. Jakkoliv je rozpočet pro školství letos skutečně rekordní co do počtu miliard korun, naprosto neodpovídá zvyklostem vyspělých zemí ve vztahu k hrubému domácímu produktu. My jsme se v roce 2018 dostali těsně nad 3 případně 4 procenta HDP (záleží na metodice). Země OECD se pohybují kolem pěti procent HDP a některé jsou ještě nad tím, na šesti i více procentech. I kdybychom jako cíl vzali pouhých cca 5,2 procenta HDP, což je aktuální známý průměr zemí OECD, měly by být výdaje na školství velmi zhruba řečeno 250 miliard korun. A my jsme i s penězi z Evropské unie a s penězi na sport na 176,1 miliardy korun. Tedy náš dluh vůči českému školství je ročně asi 80 miliard korun!

Čeští učitelé mají v rámci OECD nejnižší platy – jak v absolutním srovnání, tak i z hlediska jejich poměru k obvyklým příjmům v těchto státech. A to i po onom tak často zpochybňovaném zvýšení tarifů o patnáct procent.

A paní ředitelky z mateřských škol a jejich kolegyně a kolegové na základních a dalších školách se děsí toho, že otevřou předepsaný rozpočet a tam se dočtou: žádné ohodnocení individuálních výkonů, snižování úvazků, žádné peníze na tohle a tamto.

A tak se dneska, na Den učitelů, ptám: Kam mizí peníze českého školství?

P.S. Byla bych skutečně ráda, kdyby se právě při výročí narození Jana Ámose Komenského projevilo to, co dáváme učitelům obvykle dost málo najevo, totiž úcta k jejich práci, respekt k jejich znalostem a zkušenostem. Hezký den všem učitelkám a učitelům a zkuste to, prosím, ještě vydržet.

Kateřina Valachová