U nás se již dva roky hádáme o novele insolvenčního zákona, která by měla umožnit (alespoň podle mne) skutečné oddlužení spotřebitelů. Ale kdo ví, jak to dopadne, protože lobby jsou mocné. Takže se točíme okolo takových věcí, jako povinnost splatit alespoň třicet procent dluhu. Kolik námahy mne stálo přemluvit kolegy, aby podpořili alespoň rychlejší tříletý režim pro seniory a pro invalidní důchodce. Pořád jsem slyšela: Ale to vyvoláte vlnu morálního hazardu!

To je takové pěkné zaříkadlo, ke kterému se vrátím.

Teď bych chtěla strážce pravicových pozic upozornit na návrh Evropské komise a Rady známý pod označením COM(2016) 723. (Vážení kolegové, najdete ji zde.) Zatímco my se dohadujeme o tom, jestli do oddlužení bude moci jako nyní ročně vstoupit sotva dvacet tisíc spotřebitelů (díky pravicovým překážkám) nebo třeba sto tisíc lidí (jak bych to viděla já), tak tady je diskutován předpis, který pro malé podnikatele přináší parametry, které jsou absolutně „jinde". Původní návrh mimo jiné zahrnuje: oddlužení nejdéle za tři roky, maximální (co nejvyšší) splácení, ale bez hranice pro závěrečné odpuštění dluhu. Pochopitelně jsou zde také stopky pro ty, kdo někoho podvedli, kdo si nadělali dluhy cíleně a podobně. Ale jinak, pro ty, co udělali chyby nebo „naletěli", se hledá rychlý, a sice bolestivý, ale snesitelný exit z předlužení.

Návrh prochází turbulentními diskusemi. Svoje k tomu říkají národní vlády i Evropský parlament. Konečná pravidla asi nebudou zase tak volná, jako v původním návrhu Evropské komise. Ale důležité je vědět, proč tuto směrnici Evropská unie chystá. Protože všechny studie ukazují, že „přechovávat" při životě dluhy, které nikdy nemohou být splaceny a jenom drží stovky tisíc (v rámci EU miliony) lidí mimo standardní ekonomiku a tlačí je do šedé zóny, je hospodářský nesmysl. U nás je to ještě akutnější problém. Určitě na světě není mnoho vyspělých zemí, kde se mohla z koruny dluhu zrodit zlodějská pohledávka za dvacet nebo padesát tisíc.

Komise a Rada nemají pravomoc řešit nadnárodně spotřebitelské dluhy, ale návrh směrnice vcelku jasně a naprosto logicky říká, že pravidla pro drobné podnikatele a pravidla pro spotřebitele by neměla být odlišná, neboť jejich dluhy bývají mnohdy propojeny do jednoho těžko rozdělitelného balíku problému. A asi si lze jenom obtížně představit zemi, kde oddlužení pro živnostníky bude o poznání jednodušší než oddlužení pro spotřebitele.