U nás se již dva roky hádáme o novele insolvenčního zákona, která by měla umožnit (alespoň podle mne) skutečné oddlužení spotřebitelů. Ale kdo ví, jak to dopadne, protože lobby jsou mocné. Takže se točíme okolo takových věcí, jako povinnost splatit alespoň třicet procent dluhu. Kolik námahy mne stálo přemluvit kolegy, aby podpořili alespoň rychlejší tříletý režim pro seniory a pro invalidní důchodce. Pořád jsem slyšela: Ale to vyvoláte vlnu morálního hazardu!

To je takové pěkné zaříkadlo, ke kterému se vrátím.

Teď bych chtěla strážce pravicových pozic upozornit na návrh Evropské komise a Rady známý pod označením COM(2016) 723. (Vážení kolegové, najdete ji zde.) Zatímco my se dohadujeme o tom, jestli do oddlužení bude moci jako nyní ročně vstoupit sotva dvacet tisíc spotřebitelů (díky pravicovým překážkám) nebo třeba sto tisíc lidí (jak bych to viděla já), tak tady je diskutován předpis, který pro malé podnikatele přináší parametry, které jsou absolutně „jinde". Původní návrh mimo jiné zahrnuje: oddlužení nejdéle za tři roky, maximální (co nejvyšší) splácení, ale bez hranice pro závěrečné odpuštění dluhu. Pochopitelně jsou zde také stopky pro ty, kdo někoho podvedli, kdo si nadělali dluhy cíleně a podobně. Ale jinak, pro ty, co udělali chyby nebo „naletěli", se hledá rychlý, a sice bolestivý, ale snesitelný exit z předlužení.

Návrh prochází turbulentními diskusemi. Svoje k tomu říkají národní vlády i Evropský parlament. Konečná pravidla asi nebudou zase tak volná, jako v původním návrhu Evropské komise. Ale důležité je vědět, proč tuto směrnici Evropská unie chystá. Protože všechny studie ukazují, že „přechovávat" při životě dluhy, které nikdy nemohou být splaceny a jenom drží stovky tisíc (v rámci EU miliony) lidí mimo standardní ekonomiku a tlačí je do šedé zóny, je hospodářský nesmysl. U nás je to ještě akutnější problém. Určitě na světě není mnoho vyspělých zemí, kde se mohla z koruny dluhu zrodit zlodějská pohledávka za dvacet nebo padesát tisíc.

Komise a Rada nemají pravomoc řešit nadnárodně spotřebitelské dluhy, ale návrh směrnice vcelku jasně a naprosto logicky říká, že pravidla pro drobné podnikatele a pravidla pro spotřebitele by neměla být odlišná, neboť jejich dluhy bývají mnohdy propojeny do jednoho těžko rozdělitelného balíku problému. A asi si lze jenom obtížně představit zemi, kde oddlužení pro živnostníky bude o poznání jednodušší než oddlužení pro spotřebitele.

Takže celá tato diskuse kolem našeho insolvenčního zákona a oddlužení spotřebitelů je trochu směšná. Za rok stejně budeme muset do předpisu sahat znovu a konečně vyřešit oddlužení drobných podnikatelů, které zatím naše legislativa pojímá pouze velmi povrchně a skoro nepoužitelně. A s tím budeme muset podle stejných pravidel upravit i spotřebitelská oddlužení.

Jen bych kolegy z pravice upozornila, že řešení navrhované evropskými orgány je hodně podobné tomu, které velmi úspěšně funguje dlouhé roky ve Spojených státech, což jistě není žádná bašta neomarxismu.

A teď k tomu morálnímu hazardu, oblíbenému zaříkávadlu konzervativců téměř všeho ražení. Morální hazard dlužníků může být jenom a pouze takový, jaký je morální hazard věřitelů. Taková ta tvrzení, že si „někdo vypůjčí miliony a pak zbankrotuje" závisí na tom, zda tomu člověku někdo ty miliony půjčí. Moderní doba vytvořila mechanismy, které bankám a finančním institucím (konec konců i ostatním podnikatelům) umožňují zjišťovat velmi sofistikovaně bonitu klientů. Tak ať tyto mechanismy používají. Pokud věřitelé stlačí svůj morální hazardu dolů, stlačí tím i hazard dlužníků.

Když v minulých letech lidé, které nelze nazvat jinak než podvodníky, půjčovali ve velkém lidem, o kterých věděli nebo o nich předpokládali, že se dostanou do problémů, vycházeli z jedné vědomosti. Že díky našemu zákonodárství budou mít ty lidi „v hrsti", že je budou po kouskách obírat o všechno, že díky sankčním úrokům a pokutám vyšponují dluh na mnohonásobek původní sumy a že na tom všem královsky vydělají. Přičemž to bude platit i v případě, že bude uhrazen i jen zlomek různými fintami nafouknuté pohledávky.

A co je nejlepší? Že se ještě budou moci tvářit jako „okradení" věřitelé.

Tak právě tyhle lidi je třeba v insolvenčních řízeních praštit přes prsty, jejich „pohledávky" ponižovat (což se mi v rámci současné diskuse o insolvenčním zákoně dokonce alespoň částečně podařilo) a dát prostor k tomu, aby naopak co nejvíce zpátky dostali poctiví věřitelé. Protože čím méně vydolují tito „podvodníci s kravatou", tím více od dlužníka dostanou slušní lidé.

Nepochybuji o tom, že proti evropské směrnici se zvedne vlna křiku. Jasně, na naše poměry to bude i v předpokládané zmírněné verzi revoluce. A občané by měli dobře sledovat, kteří politici ten křik spustí, kteří politici budou tancovat v barvách vymahačů a jim podobných. Bude to hodně poučné. Já se obzvláště těším na to, jak se na oddlužení malých podnikatelů budou tvářit strany, které se snaží vytvořit dojem, že jsou „pro živnostníky".