První otázkou musí nepochybně být, proč vlastně k těmto událostem došlo. Únor 1948 byl, alespoň podle mého subjektivního názoru, logickým vyústěním komplexu aspektů vyplývajících z poválečné situace. Lidé si ale také většinově nepřáli návrat do strastiplných dob předválečné první republiky, její hospodářské krize a všudypřítomné sociální nespravedlnosti. Chápu však, že předválečné období je ale dnes některými pravicovými elitáři interpretováno zcela odlišně, tedy jako údobí demokracie a blahobytu. Nezlobím se za to na ně, i když opak je pravdou, bojují tím vlastně za sebe a za sociální nerovnost, ze které kapitalismus vždy efektivně těžil.
Dozvuky největšího světového konfliktu, statisíce mrtvých a raněných Čechů a Slováků, násilně rozdělené rodiny nyní zcela bez majetku, tisíce sirotků a opuštěných dětí, poničená hospodářská a průmyslová infrastruktura, nedostatečné zásobování a mnoho jiných negativ přičítali lidé nejen německému národnímu socialismu a italskému fašismu, ale také k nim velice vstřícnému velkokapitálu a chování servilní šlechty. I z těchto důvodů získaly ve volbách v roce 1946 Komunistická strana Československa společně s Komunistickou stranou Slovenska celých 38 % hlasů a obsadily tak 114 křesel v Národním shromáždění. Například v Tachově se ale volební zisk komunistů blížil až k 71 %, přičemž takovýchto měst a obcí bylo u nás mnohem více.
K tomuto volebnímu a poctivě dosaženému úspěchu došlo i přes zřetelnou a velice nekompromisní antikomunistickou propagandu, ne nepodobnou té hysterii dnešní. Občané však začínali cítit a také se oprávněně obávat, že by se vše mohlo začít vracet do zmíněných kolejí masivního předválečného vykořisťování a neakceptovatelné společenské nerovnosti a proto nejspíše došlo, v rámci jakési generální prevence, k tomu, již notoricky známému, politickému řešení s vyvrcholením „Právě se vracím z Hradu“. A nejen já, ale i mnozí odborníci na ústavní právo, se domnívám, že to bylo řešení ústavně zcela konformní, i když s některými, do té doby neznámými, prvky boje o politickou moc.
Co tyto události sebou následně přinesly? Únor 1948 nabídl lidem zejména novou naději, naději na nový a mnohem spravedlivější společenský řád. S tímto faktem se přirozeně nechtěly smířit nejen Spojené státy, válkou prakticky nedotčené, naopak spíše posílené, ale ani další “západní mocnosti”. Skutečná demokracie, kde svobodně rozhoduje většina, a to bez ohledu na majetkový status skupin občanů či jednotlivců, jim ostatně nevoní dodnes. Svébytnost, suverenita a emancipace zemí se v politice mezinárodního velkokapitálu nikdy také nenosila a nenosí stále, vzpomeňme z poslední doby osudy takových zemí jako jsou Irák, Libye, Sýrie aj.
Někdo by mohl jistě v této souvislosti namítnout, že podobnou velmocenskou rozpínavost praktikoval po válce i Sovětský svaz. To je jistě pravda, jenže SSSR byl skutečným vítězem nad hitlerovským Německem a jeho souputníky. Byl také nejvíce ze všech postižen lidskými obětmi, ale i materiálně. A nebýt jeho dost možná by ideje národního socialismu a fašismu dnes vládly celým světem.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV