Děkuji, paní místopředsedkyně.

Pět minut je sice málo na problematiku, která je taková, o jaké budu hovořit, nicméně budu se snažit být stručnější. Jde konkrétně o krizovou situaci dětských uprchlíků a jejich matek na Hlavním nádraží v Praze. A já jsem s tím i spojila otázku, kterou jsem záměrně několikrát odsouvala, protože jsem dávala prostor vládní koalici pro to, aby našla na pozici zmocněnkyně nebo zmocněnce vlády pro lidská práva někoho konkrétního, který se právě takovými problémy, se kterými se nyní setkáváme, má možnost jak co do kompetencí, tak i co do exekutivního konání zabývat. Já už tu kompetenci nemám, jak víte, rezignovala jsem k 31. lednu 2022 poté, co mě pan premiér vaším prostřednictvím, paní místopředsedkyně, radši to řeknu takhle, aby to bylo úplně správně, nepožádal, abych pokračovala. Teď velmi chybí - ale nikdo nemohl vědět samozřejmě, co se stane v únoru 2022 - takový zmocněnec nebo zmocněnkyně a o tom jsem se na vlastní oči, uši přesvědčila dvakrát návštěvou na Hlavním nádraží, kdy mimochodem říkali - konečně někdo přišel z Parlamentu, konečně někdo přišel, nějaký poslanec nebo poslankyně. - A já jsem tam byla spíš jako člověk, bývalá zmocněnkyně, na kterého se obrátily nestátní neziskové organizace a také organizace romské, které jsem zastupovala v Radě vlády pro romskou menšinu.

Nejsou tam tedy dětští uprchlíci na tom Hlavním nádraží až deset dní výhradně, viděla jsem tam i děti neromské. Jsou velmi malé, takže každá z nás, kdo měla dítě a vychovávala, tak vám srdce ustrne, protože jsou tak ve věku jednoho až pěti, šesti, sedmi let. Jsou v neskutečně havarijních podmínkách, katastrofických podmínkách na zemi. A všichni včetně těch mladých hasičů, které jsem samozřejmě oslovila, mi říkali - do těch deseti dnů my máme ten termín. - Já jsem říkala - těch deset dnů tady leží ty děti? Bez toho, že by se o ně někdo staral?