Po studiích na FSS MU v Brně jsem se rozhodla opustit stabilní rodinné zázemí v zátiší půvabného regionu Uherskohradišťska. V autobusu do Prahy po D1 jsem okusila nepříjemný pocit vykořenění, že najednou nikam nepatřím. Pražská anonymita mě na začátku děsila, později mi začala vyhovovat. Začátky ve velkoměstě jednoduché nebyly, není snadné si vybudovat nové zázemí. Velkým zadostiučiněním a zásadní pracovní lekcí pro mě byla práce v nadnárodní korporaci. Byť jsem byla ovlivněná skvělými environmentálními sociology, globální, zralá firemní kultura mi učarovala. To, že se karty postupně obracely pozitivně také dost ovlivnil můj francouzský manžel. Naučil mě nebrat se příliš vážně. Střet dvou kultur – české a francouzské a partnerství s inteligentním „pankáčem“ mě nasměrovalo k jiným hodnotám, než se tak lákavě nabízely. Zlatou klec a vidinu úspěšné kariéry v brzkém věku jsem vyměnila za budování rodinného zázemí. Prioritou se v mém životě staly děti.

Návrat do rodného Uherského Hradiště jsem si představovala jinak. Vracíte se do prostředí, které znáte od dětství, očekáváte vstřícnost a otevřenou náruč. Nic takového nepřišlo. Údajně se tomu říká reverzní šok, kdy se pracovními i lidskými zkušenostmi zocelíte, ale zjistíte, že i přes dobrou vůli to nejde uplatnit dle vašich představ. Je třeba začít znovu a jinak.

Vstup do komunální politiky byl jedním z pilířů, které mi vlily novou krev do žil, umocnil to také fakt, že mohu pokračovat v práci, kterou započal můj otec a přes tvrdý boj s nesmlouvavou nemocí ji nestihl dokončit. Dalším důležitým zjištěním byl fakt, že životní spokojenost si musíme zařídit sami, ne čekat, že k nám sama přijde. Během deseti let po návratu jsem zažila zásadní a těžké zkoušky a vícekrát se potýkala s nevratnými událostmi. Často jsem věci musela řešit sama pod velkým tlakem za zmatených pohledů našich dětí, kterým jsme se snažili vytvářet láskyplné zázemí. Náročnější zkoušky nás většinou přibližují k vlastnímu autentickému já, vedou ale přes velké množství zmatků a nepochopení vlastních motivací.

Postupně rezignujete na snahu se zalíbit a hledáte pravou podstatu věcí. Pochopila jsem, že má spokojenost se odvíjí od kvalitních mezilidských vztahů. Nyní jsou to dva, možná tři roky, kdy opět pod nohama cítím pevnou půdu. Líbí se mi komunální politika, do které se snažím vnést svůj vlastní přístup. Nebojuji za každou cenu za změny, spíš mám své jasné cíle a ty se snažím postupně naplňovat. Smysl mi dává možnost tvořit, například podmínky pro lidi, kteří touží po profesních výzvách, svobodě, seberealizaci a vnitřní spokojenosti. Vše se konkretizovalo doslova před pár dny, kdy jsme v blízkosti prostředí umění a divadla otevřeli sdílený prostor – coworkingové centrum HUB 123.

Mám za to, že žít v regionu vzdáleném hlavnímu městu nesmí být překážkou k tomu, aby zde vznikaly nové možnosti a příležitosti. Předpokladem je otevřenost, spolupráce a chuť budovat kvalitní produkty, služby, a především firemní kulturu, která bude inspirovat okolí.