Prezidenti a premiéři zemí EU dne 23. dubna pověřili prostřednictvím videokonference Evropskou komisi přípravou plánu na oživení ekonomik, který by měl poskytnout potřebnou podporu zemím a hospodářským odvětvím zasaženým koronavirovou krizí. Na konkrétních parametrech chystaného fondu oživení se ale politici, zejména kvůli různému pohledu na společné zadlužení, opět neshodli.

Neshody o rozsahu a podobě záchranného balíku mezi unijními státy přetrvávají dlouhodobě. A není to pouze v této oblasti. Zásadní náplní tohoto summitu byla právě debata o dlouhodobém plánu podpory zasažených ekonomik, který bude podle komise vyžadovat až dva biliony eur (!!!). Zatímco lídři nejzasaženějších jihoevropských zemí v čele s Itálií a Španělskem volali po co největším objemu zvláštního fondu a poskytování přímých grantů vládám, severské země či Nizozemsko navrhovaly co největší využití příštího sedmiletého rozpočtu a poskytnutí půjček, které by tolik nezvýšily společný dluh. Zároveň ale nechtějí opustit tzv. "Green Deal".

Francouzský prezident Macron prohlásil, že pokud nebude shoda, může to znamenat konec eurozóny a stávající podoby EU. S tímto názorem prezidenta Macrona (jako jedním z mála) lze vyslovit souhlas. Je to pouze další z celé řady potvrzení skutečností, že dlouhodobě neexistuje shoda mezi jednotlivými státy EU. Vždy platí zásada, že je bližší košile než kabát a každý stát si hájí přirozeně v první řadě vlastní zájmy.

Zajímavé je, že o krizi eurozóny se už nezmiňují jen média nezávislá na hlavních proudech, ale i zprávy agentury Bloomberg, což jsou zprávy agentury, které sleduje celý finanční svět na denní bázi, které mohou tedy zásadně ovlivnit celosvětový kapitálový trh. Zároveň je třeba vnímat, že Itálie a Španělsko nejen aktuálně finančně trpí, ale děje se to už dlouhou dobu, v podstatě již od jejich vstupu do eurozóny. V eurozóně jsou prostě státy, které tam nikdy neměly být, protože na to prostě nemají. To, že nemohou používat běžné ekonomické nástroje, jako např. snížení kurzu měny, eurozónu dlouhodobě oslabuje, přičemž jejím tahounem je Německo, resp. Bavorsko, které má dlouhodobě odstředivé tendence a volá po osamostatnění.

Že se jedná o vnořený problém eura samotného, resp. situace, kdy se do systému jednotné měny zapojí země s odlišnými ekonomickými charakteristikami, bylo řečeno spousty odborníků za posledních dvacet let několikrát. Tato situace postupně způsobila až strukturální nezaměstnanost jižních zemí eurozóny (v podstatě hanlivě nazývaných PIGS nebo PIIGS), nevyřešilo se to uspokojivě a dnes v těchto zemích je mimořádně vysoká míra nezaměstnanosti zejména mladých do 29 let (např. Řecko 62%, Itálie 54% z celkového počtu nezaměstnaných), která oslabuje jejich ekonomiky zejména tím, že jim v podstatě neumožňuje plnohodnotně zakládat rodiny a vychovávat děti. Státy tak postupně vymírají a populační plusová čísla jsou v podstatě čísla, která jdou za příchozími cizinci, pro které je základním úkolem nikoliv pracovat, ale vysávat místní sociální systém a rodit děti. Čest výjimkám.

Důležitá je ale i celková míra nezaměstnanosti v těchto státech. Například ve Španělsku kolísá okolo 14% a v této zemi třeba prakticky vymizely smlouvy na dobu neurčitou, zejména pro mladé. Situaci bohužel zhoršuje i španělské školství, které nedokáže připravit absolventy pro potřeby pracovního trhu.

Je třeba také vzít v úvahu kaskádovitý efekt a blízké vztahy mezi některými státy eurozóny. Tak třeba Španělska a Portugalska nebo Řecka a Kypru. Tedy, když jedna z těchto zemí z eurozóny odejde, je dost pravděpodobné, že ji bude následovat i ta druhá. Další zesilující efekt může nastat ve vazbě eurozóna - Evropská unie. Protože, když už některá země bude chtít vystoupit z eurozóny, pravděpodobně nezůstane jen u toho. A jsme u třetího efektu, řekněme emočního. Jaké pomoci se dočkaly země jako Španělsko a Itálie v době, kdy jim umíralo tisíce lidí na koronavirus od Evropské unie?  Spíše kritiky za uzavírání svých hranic a následně tlak na jejich opětovné otevírání. Až poté, co Itálii přijeli pomoci Rusové, Kubánci, Číňané, dokonce i Katařané, se některé státy EU trochu samostatně osmělily. Ten pocit, že se na ně EU vykašlala a orgány EU začaly vůbec něco dělat, až když vlna utichala, ten pocit nemusí jen tak zmizet. V Itálii se to třeba hned projevilo na volebních preferencích. Strana Lega Mattea Salviniho, která už nedoufá v reorganizaci EU, ale hlásí se k jejímu opuštění, má podle aktuálních průzkumů volebních preferencí okolo 30%. Protiunijní nálady také vedou ke snímání a pálení vlajek EU napříč Itálií. 

EU čekala, až problém za ní někdo jiný vyřeší, aby pak zase mohla šikanovat státy za "nedodržování právního státu", "neochotu k evropské solidaritě" a tak podobně. Tentokrát se jí to ale může krutě nevyplatit, až zjistí, že jednotlivé státy si nebudou chtít brát astronomický úvěr na dekády, které budou splácet následující generace, navíc primárně pro státy, které ke koronaviru přistoupily laxně.  V této souvislosti si kladu otázku: Proč by měli naši občané platit za to, že si ušili roušky, seděli ukázněně doma a byla vypnuta naše ekonomika s plánovaným výpadkem více než 500 miliard korun? Máme nízkou míru nezaměstnanosti, jeden z nízkých dluhů, slušný růst a proto bychom se měli zadlužit a ještě k tomu bychom měli dostat z fondů EU méně peněz? Naším problémem jsou lidé v exekucích a dluhových pastech, inflace a výše platů, kterou platíme za státní byrokracii, a mzdová diferenciace mezi regiony. Potřebujeme v první řadě znovu nastartovat naši ekonomiku, pomoci živnostníkům, pracujícím, firmám, krajům a obcím, přidat důchodcům, podpořit naše pěstitele a výrobce potravin, přiměřeně podpořit retenci vody v krajině, a nikoliv zaseknout pomyslnou dluhovou „sekeru“ ve jménu „solidarity“ v rámci EU. Opět se potvrzuje, že slovo „solidarita“ je ze strany elitářů z EU v této souvislosti chápáno jako synonumum pro slovo „poslušnost“.  To je pro mě osobně nepřijatelné.

A bude skvělé, pokud Česká republika, na základě proběhlého referenda o vystoupení z Evropské unie, vystoupí mezi prvními. Neshoda na tzv. „pomocném finančním koronavirovém plánu EU“ a příští volby v Itálii budou pro brexitu dalšími jasnými signály vedoucí k rozpadu eurozóny. Pokud to bude v koordinaci s některými našimi blízkými sousedy v rámci V4+, ještě lépe; vyzkoušeli jsme si, že to jde. Jsme národem Masarykovým a měli jsme za První republiky, ve srovnání s dalšími státy střední a východní Evropy, úlohu premianta. A měli bychom se k tomuto odkazu vrátit, protože poslední host, který u stolu s názvem EU zůstane, potom bude platit závěrečný účet. A ten nebude malý.

(převzato z Profilu)