Právě 12. března 2019 tedy můžeme slavit 20. výročí vstupu ČR do NATO. Otázka je, jestli je tak moc co slavit. Pro mně je to spíše 20 let nadějí, zklamání a promarněných příležitostí vlád Mirka Topolánka, Petra Nečase (oba ODS), Bohuslava Sobotky (ČSSD) a ministrů obrany jako Vlasta Parkanová (KDU-ČSL), Alexandr Vondra (ODS) a Martin Stropnický (ANO) v rámci zásadní modernizace naší armády.

Ta v důsledku jejich nezájmu a opomíjení své schopnosti transformovala výhradně do desítky dnes mnohdy diskutabilních zahraničních operací. Pronájem nadzvukových letounů JAS-39 Gripen také tvrdě omezil akviziční možnosti rozvoje ostatních druhů vojsk naší armády, zejména pozemních sil. Přitom pokud by se to tehdy vyřešilo mezinárodní dohodou, třeba se státy V4, o společné ochraně vzdušného prostoru a obnovou naší protivzdušné obrany státu, tak jsme se mohli dostat zhruba na třetinovou cenu. Obdobně třeba i v otázce společného využití dopravního letectva. To jsou jen dva příklady za všechny.

V rámci polistopadového vývoje, po pádu berlínské zdi, došlo ke zrušení Varšavské smlouvy. Podle mého názoru mělo být ale recipročně zrušeno i NATO. Tehdejší prezident Václav Havel tehdy tuto myšlenku prosazoval a obhajoval. Později, zřejmě na usilovné naléhání svých poradců a zejména Alexandra Vondry, tuto rétoriku opustil a začal obhajovat myšlenku potřeby transatlantických vazeb. Je potřeba říci, že to bylo spojeno s velkým očekáváním. Být na obranu našeho státu v kruhové obraně s pátou kolonou v zádech a pár zálohami sami, by bylo za této situace sebevraždou. Ano, budeme ukotveni ve velmi silném společenství demokratických států, které nám zajistí kolektivní obranu, v případě, že naše země bude napadena a my se budeme pro pomoc ostatním specializovat. Opak se však stal pravdou.

První zklamání přišlo již záhy po našem vstupu bombardováním Srbska vojsky NATO. ČR tehdy povolila přelety přes naše území letounů NATO. Následně ČR vyslala polní nemocnici, později poskytla i dopravní letoun atp. Tento vojenský útok představoval druhé otevřené použití vojenské síly státy NATO v bývalé Jugoslávii. Prvním bylo bombardování bosenskosrbské armády v roce 1995. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska a Černé Hory od dob druhé světové války.

V důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla tato operace schválena Radou bezpečnosti OSN potřebnou rezolucí, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální a o akt vojenské agrese ze strany NATO. Bylo mohutně bombardováno vnitrozemí Srbska, včetně např. civilní nemocnice, civilního vlaku apod. Následkem tohoto bombardování zemřelo minimálně 500 civilistů, jugoslávská strana uváděla celkové počty mrtvých v řádu 1200 až 2500 a také okolo 5000 zraněných.