„Nechť žiješ v zajímavých časech.“ Tak zní staré čínské přísloví, respektive kletba. V čínském pojetí „zajímavé“ časy znamenají potíže a nejistotu. V zajímavých časech žijeme už nejméně dva roky – nejprve světová pandemie, vzápětí největší válečný konflikt v Evropě od časů druhé světové války. Obojí přineslo dříve nemyslitelná omezení osobní svobody. Do nekonečně liberální, individualistické společnosti, na kterou jsme si i my Češi v uplynulých třech dekádách zvykli, opět vneslo starý kolektivní princip.

Najednou nestačilo, že se někomu něco nechce, a proto nemusí. Jako společnost jsme byli povoláni táhnout za jeden provaz, byť naši domácí „odpadlíci“ mohli kolektivní úsilí poměrně snadno sabotovat. Jinde, třeba v Německu, jak jsem mohl poznat při častých přesunech mezi Českem a Evropským parlamentem, byl takový disent v konfrontaci s vymáháním opatření podstatně těžší. Přesto i tam, stejně jako u nás, vyoral covid ve společnosti po prvotním semknutí hlubokou brázdu mezi těmi, kteří se více báli o své zdraví, a těmi, na jejichž peněženku nebo pocit osobní svobody dopadaly karantény a další protipandemická opatření.

Než jsme stihli tuto brázdu zasypat, Rusům se zbláznil jejich car a poslal na Ukrajinu tanky. Mimochodem – někteří jsou přesvědčeni, že k Putinově agresivitě mohla přispět také izolace, do které byl uvržen karanténou. Nedostatek kontaktů oslabuje kritické myšlení a vede k sociální deprivaci. Výsledek? Bombardování nemocnic, škol a divadel, nezměrné oběti na životech civilistů, Válečné zločiny ruských vojáků na Ukrajině, jaké jsme znali jen z historických dokumentů. Bezprostřední bezpečnostní ohrožení východní Evropy. Bezprecedentní uprchlická vlna.

I zde se naše společnost na počátku semkla. Vláda podnikla sérii opatření k zajištění bezpečnosti. Včetně vypnutí několika webů napojených na ruský stát nebo šířících ruskou propagandu. Byl to krok na hraně, jak řekl sám premiér Petr Fiala. Zatímco například Sputnik nebo televize Russia Today jsou oficiálními ruskými médii, některé další weby lze zařadit spíše do kategorie „mašíblovské“, konspirátorské nebo extremistické. Máme blokovat mašíbly, konspirátory nebo extremisty? Osobně se přikláním k tomu, že spíše ne. I proto, že najít hranici je nesmírně těžké a pokušení vyčistit mediální prostor tak, aby odpovídal světonázoru mainstreamu, je obrovské.

Možná se ani já sám do toho zužujícího se mainstreamu nevejdu – jako příklad mohu uvést článek publikovaný ještě před válkou na stránkách ministerstva vnitra, který jako prototyp „proruského narativu“ uváděl prohlubování a propagaci středoevropské spolupráce. Visegrádské spolupráci jsem zasvětil svůj pracovní život a jsem hluboce přesvědčený o jejím smyslu i tehdy, když se nám u sousedů něco nezdá či nelíbí. Mně se třeba nelíbí Orbánův postoj k válce na Ukrajině, ale nezacpávám si před ním uši, ale naopak velmi otevřeně a napřímo z očí do očí to říkám maďarským politikům z vládní strany s tím, že pokud svůj postoj nezmění, bude to mít na naši spolupráci negativní dopad. Nemluvě o tom, že zmíněný text napadal i naši spolupráci s Polskem, tedy se státem, který vždy varoval poněkud naivní západoevropské lídry před ruskými záměry a dnes dělá zdaleka nejvíce pro pomoc napadené Ukrajině. Je to možná zajímavé téma pro nějakou diplomovou práci, proč to však mám číst na webu ministerstva vnitra?