Děkuji za slovo, pane předsedající. Já vlastně můžu plynule navázat. Tady zazněly nějaké dotazy a ten můj příspěvek na ně bude plynule navazovat, protože ať se to někomu líbí nebo nelíbí, tak v oblasti základních práv může zákon stanovit jenom to, co mu dovolí ústavní pořádek. A neberu názor, který tady prezentoval pan kolega ohledně České národní banky a podobně, ale my se musíme dívat, co je v ústavním pořádku České republiky. Já jsem velice zvažoval a vyvažoval, v jakém rozsahu by měl být ten můj příspěvek, protože já jsem to počítal, já jsem myslím už po čtvrté, dokonce ještě jednou více než pan Faltýnek, protože jsem vystoupil i ve druhém čtení a mám za sebou na poměry ústavně právního výboru poměrně bouřlivou diskusi i na půdě tohoto výboru, a samozřejmě se nechci opakovat. Minule jsem měl nachystáno osm A4 stran a nakonec jsem využil zhruba polovinu. Dnes jsem postupoval stejným způsobem. Já jenom vypíchnu několik bodů, využiji toho, že moji předřečníci tady citovali veto pana prezidenta a že ty hlavní argumenty zazněly a budu klást jenom několik základních otázek.

Za prvé, týká se to omezení práva podnikání, které vyzdvihl i pan prezident v tom odůvodnění a my jsme ho možná dostatečně nezdůraznili v těch předchozích příspěvcích. Právo na podnikání je garantováno Listinou základních práv a svobod, tuším je to článek 26. Ústava umožňuje omezení podnikání členů vlády v případě existence legitimního cíle a pouze co nejšetrnějším způsobem, to je základní zásada. Nicméně ústava umožňuje omezení podnikání členů vlády. Pak tedy následuje ten test proporcionality, jestli v tomto případě je ten způsob přiměřený či nikoli. Ale v případě obecních zastupitelů, v případě poslanců, v případě senátorů ústava umožňuje pouze omezení určitých neslučitelných funkcí obyčejným zákonem, nikoli však činnost. Tady nám to ústavní zmocnění přímo chybí. Přesto ten nešťastný § 4a, který v tuto chvíli budeme hlasovat, obsahuje omezení činnosti této skupiny. Navazuji na to, co je moc široká či úzká skupina. Já tady trvám na tom, že zákon neústavně omezuje právo poslanců a senátorů bez ústavního zmocnění. A vzhledem k tomu, když jsme přehlasovávali vrácení toho zákona Senátem, to tady v podstatě žádná diskuse neproběhla, vlastně jsme vystupovali jenom my, členové hnutí ANO a žádné odpovědi jsme se nedočkali, tak já po vzoru pana kolegy Plzáka vznáším dotaz a myslím si, že bez odpovědi, jak se k tomu staví předkladatelé - a určitou vyšší mocí tady máme vlastně dvojitého pana předkladatele, protože pan dr. Chvojka je tu jednak jako ministr, který předkládá návrh a sám je autorem toho pozměňovacího návrhu, o kterém tady mluvím - bez odpovědi na tuto otázku nemůžeme jako poslanci odpovědně hlasovat, bez odpovězení. Jak si to tedy představují, jak je to možné, že bez zmocnění ústavou tady omezujeme základní právo na podnikání.

Za druhé, narušení práva vlastnického, které tu bylo už poměrně široce diskutováno, ale já bych využil toho, že se opět objevily nové příspěvky na různých médiích, máme tu odůvodnění prezidentského veta. I toto právo je garantováno Listinou základních práv a svobod, ale zde ústavní zmocnění omezit vlastnické právo naprosto chybí. A je jedno, jestli je to vlastnictví akcí, obchodního podílu, pozemku nebo nemovitostí. To vlastnictví je stále stejné, je to velice silné právo a je to jedno z nejzákladnějších práv, které je chráněno ústavním pořádkem. Listina základních práv a svobod samozřejmě umožňuje omezení vlastnického práva, ale jenom z důvodu veřejného zájmu a tady asi zřejmě neobstojí toto kritérium, muselo by se jednat o vyvlastnění za náhradu. Ale nezlobte se, ústava opravdu nepředpokládá, že někteří lidé něco mít můžou a někteří lidé něco mít nemůžou. A je jedno, jestli je někdo bohatý nebo chudý, prostě nemůžete vytvářet kategorie lidí. Víte, co by bylo férové řešení nebo co by asi ústava umožňovala? Vyvlastnit veškeré televize, vyvlastnit veškeré televizní vysílání a že by takováto média mohl vlastnit jenom stát a těm dotyčným, kteří by přišli o ta média, vyplatit adekvátní náhradu. To je ústavně konformní, ale nemůžete říkat někomu, že něco mít nemůže a někdo mít může. A já bych chtěl i na toto slyšet odpověď předkladatelů, jak to teda mysleli a kde si myslí, že jim dává ústava právo omezit vlastnické právo.

Já bych tu nelegitimnost tohoto ustanovení demonstroval ještě na jedné věci. Přece víme, že politické strany mohou vlastnit média, dokonce existují stranické noviny. Přitom přece jsou to politické strany, které primárně usilují o podíl na moci a generují veřejné funkcionáře. Vlastně strana může vlastnit média, ale její předseda, který už bude nějaký veřejný funkcionář, už ne. Takže by bylo vhodné se tomu postavit a slyšet odpověď, jak je to možné, že třeba politická strana může působit ve veřejném prostoru jako vlastník médií, ale dotyčný člen vlády, o kterém mluvíme a bez jehož jména se neobejde žádný článek, protože jinak celý ten zákon postrádá smysl, vlastnit nemůže.

Mně jeden kolega advokát připomněl, co jsem si ani nepamatoval, ačkoliv jsem tedy absolvoval na právnické fakultě zkoušku z českých dějin státu a práva, že za Rakouska-Uherska a Československa, tedy první republiky, bylo naprosto běžné, že straničtí představitelé vlastnili noviny nebo nějaká média, a to z toho důvodu, že politické strany za první republiky neměly právní subjektivitu. Ony nemohly nic vlastnit, ony neměli prostě svoji osobnost. A tak to byli právě představitelé těch stran, kteří vlastnili. A to samozřejmě může být i dnes. Může být nějaký řadový straník, který bude pro svou stranu vlastnit televizi. Tomu nemůžete zabránit. A tenhle zákon tomu taky nebrání a v podstatě neřeší jádro problému, co to vlastně z pohledu těch, kteří chtějí hlasovat pro tento zákon, znamená střet zájmu.