Přečetl jsem si text Ing. Weigla o slovenských volbách a dění okolo. Kromě jiného konstatuje, že “voliči vsadili na zkušenost a kompetenci obou levicových stran a jejich lídrů, a naopak nedopustili vítězství masivně protěžované dosud neparlamentní strany Progresivné Slovensko, vedené mladým prominentem, místopředsedou Evropského parlamentu Michalem Šimečkou”.

Pak jsem objevil pár následných komentářů na sociálních sítích, kde se autoři podivují, jak je to možné, že levice jsou teď pro pana prezidenta Klause a jeho Institut ti dobří. Okamžitě mě v tu chvíli napadla jako první reakce: Co jsme si, to jsme si. Když jde o všechno, musí staré názorové spory stranou.

Pravice nebo levice, vzal to ďas. Teď jde o to, jestli naši budoucnost určí názorově nivelizovaná, progresivistická, lidem odcizená (j)elita, nebo je šance na návrat reálné politiky, řešící rozumným způsobem existující potřeby občanů a státu. Někdo tomu může říkat konzervatismus.

Poprvé si tento až epický střet dvou světonázorů můžeme vyzkoušet už v červnu 2024 při evropských volbách. Doufám, že nemusím zdůrazňovat, na které straně budu stát já a naše hnutí ANO.