Tři naši ministři zahraničí posledních let deklarují ve společném článku (Právo 23. 5.) upřímné přátelství k Izraeli, jedním dechem pak kritizují izraelskou debatu o případné anexi části Západního břehu Jordánu. Osobně v tomto příspěvku vidím nedůvěru k našemu významnému partnerovi. Zdůrazňuji, že nejsem proti kritice Izraele. V Poslanecké sněmovně mnohokrát většinově zaznělo, že Izrael jako každý jiný stát musí být kritizovatelný. Našemu přátelství a strategickému partnerství by měla ale také odpovídat forma, jakou naše výhrady sdělujeme…

Touha lidí po svobodě a hrůzná zkušenost dokázaly ve Státě Izrael vybudovat a udržet jedinou demokracii na Blízkém východě. Války, trvalé napětí, terorismus, ale i střety zájmů dalších aktérů na Blízkém východě přivedly mezinárodní společenství v roce 1993 k mírovému plánu. Přiznejme si však, že se Izrael a palestinská reprezentace od té doby neposunuly dále. Heslem a oficiální podmínkou tohoto mírového procesu byl princip dvou samostatných států. Více než deset let žádná skutečná mírová jednání neprobíhají, i když čas nikdo nezastaví a reálná situace v Izraeli se změnila. Na této cestě učinil Izrael řadu vstřícných kroků. Mnoho set tisíc občanů Státu Izrael dnes žije na územích, která podle dohody měla být součástí budoucího  palestinského státu. Platí pro ně všechna izraelská práva. V samotném Státě Izrael dnes žijí silné nežidovské menšiny, 1,8 milionu Palestinců (17 % voličů) má dnes stejná občanská práva jako Židé. Je zřejmé, že občanská práva mají rozsáhlejší a rozhodně lépe garantovaná než pod palestinskou správou. Mladí Izraelci vlastně jiné než dnešní uspořádání neznají. Neumí si představit návrat zpět k roku 1949 a na plán z roku 1993 pohlížejí s odstupem času také jako na minulost. Stejně tak upírají zraky do budoucnosti miliony Palestinců v Judeji a Samaří (západní břeh Jordánu), i když palestinská reprezentace (ponechávám stranou její současnou demokratickou legitimitu) měla spíše snahu etablovat svou státnost bez dohody s Izraelem. I Palestinci si přejí žít důstojně, v míru, jako lidé nezávislí, hrdí a s budoucností. Jsou odhodláni najít způsob, jak to udělat, aniž by byli zajatci starých schémat a z jejich nenaplnění plynoucí frustrace. Neměli bychom jim v otevření nové perspektivy bránit.  Měli bychom proto umožnit pokus řešit konflikt jinak a nepředjímat a nehodnotit, co je dobré a co není. Vyplývá to i z naší zkušenosti z dělení Československa. K dobrému výsledku patří, že jej nikdo předem nearbitruje. Jestliže izraelská politika chce dnes zkusit novou cestu k dohodě, nementorujme ji. Plán může uspět, pokud na obou stranách bude vůle ke kompromisu a k porozumění. Platí, že principem musí být dohoda Izraele a Palestinců. Izraelci mají právo žít v Judeji a Samaří a Palestinci také. Bude to vyžadovat konkrétní ujednání, která zlepší životy a bezpečnost ještě této a budoucích generací na obou stranách konfliktu. Zdráhám se proto sám používat pro Západní břeh Jordánu pojem „obsazené či anektované území“. Nejde o cizí stát, který se násilím připojuje k jinému. Podstatou návrhu je rozšířit izraelskou jurisdikci na část území, kterou Izrael z bezpečnostních důvodů nemůže opustit. Samotné používání slova „anexe“ omezovalo budoucí řešení, které musí spočívat na dohodě obou národů. Počátkem července se plánem bude zabývat izraelský parlament Kneset. 

Mezinárodní právo může pomoci, ale v minulosti zatím pomohlo zabránit jen tomu nejhoršímu. Zároveň však konflikt zabetonovalo, blokuje jeho řešení v představách politiků a neumožňuje vycouvat ze slepých uliček, do kterých se dostali.

Existence Státu Izrael ukazuje, že uskutečnění lidského snu o svobodě je nesmírně obtížné. Bylo snem a zkušeností dřívějších generací a podporovali jej např. Albert Einstein nebo Hannah Arendt. Tento sen nebyl opřený o dogma dvoustátního řešení, ale o soužití dvou národů v jednom státě. Podpořme našeho strategického partnera i v tomto pokusu nalézt mír.

Radek Vondráček

předseda Poslanecké sněmovny a místopředseda hnutí ANO