Vážení spoluobčané, milí sousedé, dámy a pánové,

dovolte mi, abych svůj letošní novoroční projev začal symbolickým gestem. Doufám, že nejenom za sebe, ale i za 200 poslanců Poslanecké sněmovny bych si rád sundal roušku. Ne proto, že mohu, protože jsou dodržena veškerá pravidla a kolem mě nikdo není. Ani proto, že jsem nedávno onemocnění covid-19 sám prodělal a ani nemohu nikoho ohrozit. Ale především jako nakročení do nového roku 2021, jako symbol a vyjádření naděje, že letos epidemii porazíme.

Pokud bych měl nějak stručně charakterizovat loňský nelehký rok, použil bych slova, že nám ukázal, jací jsme. Jaký jsme národ, jaký je náš stát, jaký je každý z nás. Jsem si jist, že jsme ze sebe dali mnohem více toho lepšího. Platí ovšem slova Tomáše Garrigue Masaryka: “Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji.” Ano, pocítili jsme to zlé a špatné, a to velmi silně…

Covidová statistika jsou jen čísla. Za nimi jsou však konkrétní lidé, jejich životní příběhy, jejich jména, jejich tváře. Lidé, kteří mohli žít, nebýt epidemie. Přes jedenáct tisíc zemřelých, to je jako kdyby zmizelo jedno celé okresní město. Jako kdyby třeba Domažlice přestaly existovat. Mnozí z vás přišli o své blízké. Myslím na vás všechny… Myslím na vaši ztrátu a vyslovuji vám upřímnou soustrast… Myslím na všechny ty, kteří podlehli nemoci, a chci jim věnovat tichou vzpomínku…

Pro některé přichází vakcína příliš pozdě. Příliš pozdě pro ně i pro jejich rodiny, jimž bude chybět blízký člověk, který s nimi mohl být a radovat se ze života třeba ještě deset let. To je velmi smutná představa. Myslete na to prosím hlavně vy, kteří vakcinaci z jakéhokoli důvodu zpochybňujete a šíříte o ní nepravdivé informace, či jim nekriticky věříte. Všechny vás pak prosím, až budete mít tu možnost, dejte se očkovat. A do té doby se snažte chránit sebe i své okolí, jak jen to půjde. Nic nyní nemůže být důležitějšího než přežít. Vše ostatní jde napravit.