Dobré dopoledne. Rektores magnifici, jsme tady vlastně teď tři emeritní rektoři, dokonce kdyby tady byl pan premiér, tak byl i čtvrtý emeritní rektor a myslím si, že jsme tady u tématu, které asi tíží nejen nás, emeritní rektory, ale myslím si, že i celou veřejnost, protože pravda je taková, že ten zákon, kterému byly položeny základy, zákon o vysokých školách někdy po revoluci, v podstatě už přestává dlouho vyhovovat.

A můžeme to doložit na tom, a tady budu navazovat i na to, co říkal pan profesor Špičák během své diskuse, naše univerzity prostě v těch žebříčcích, které tady jsou, pokud neklesají, tak stagnují. A je to špatně. Mimochodem poslední THE - Times Higher Education hovoří o tom, že máme mezi tisícovkou pouze tři univerzity: Karlovu univerzitu, Masarykovu a Českou zemědělskou univerzitu. Já jenom, prosím, chci říct, že těch žebříčků je více, to znamená, někde jsou ty pozice lepší, někde jsou horší, ale ukazuje to na jednu věc. Je třeba s tím zákonem něco dělat.

Jsem rád, že tady zaznělo z úst pana ministra, že se prostě musí nachystat věcný návrh nového vysokoškolského zákona, protože se dostáváme do situace, kdy nebudeme ve vysokém školství konkurenceschopní. Nechci říct, že bychom nedokázali učit. Myslím si, že - a já teď třeba učím jenom cizince, což je dobrá zpráva, protože si za to studium platí. Je to pro mě sice únavné, ale baví mě to, ale chtěl bych říct, že prostě toto musíme změnit.

Trošku mě mrzí, že v tom zákonu se objevují věci, ale řekněme, ty klíčové tam nejsou. Není to, co by změnilo systém řízení našich univerzit. Chápu, že k tomu musí být širší diskuse, ale neřeší se věci typu inbreeding, který začíná být v našich podmínkách skutečně dramatický. Naštěstí jsou tady špičková pracoviště, která přitáhnou ty cizince, ale řekněme si na rovinu, oni je spíš přitáhnou do té výzkumné sféry, vědecké sféry. Myslím si, že tady máme takováto pracoviště v naší oblasti, která tomu pomohou.

A teď se vrátím k tomu jádru problému, jak ty univerzity vlastně chceme řídit. Víte, Wilhelm von Humboldt kdysi dávno řekl, že profesor není už učitelem, student není žákem, ale student je ten, který dělá pod vedením svého profesora výzkum. To znamená, to bylo první postavení stavebního kamene, že vlastně univerzita je o propojení vědy, výzkumu a výuky. Nejsem si úplně jistý, zdali to u nás takto funguje, spíš bych řekl, že ne, nicméně moderní definice univerzity k tomu přidává ještě třetí rozměr, a to je společenská úloha té univerzity. A když se na to podíváme z tohoto pohledu, tak bychom měli všechny tyto tři složky dát do nějaké rovnováhy, které budou potom tu univerzitu řídit.

Já tady nechci dávat za příklady třeba Dánsko, které šlo tou cestou, že změnili volbu rektora tím, že je výběrové řízení na rektora. Já, prosím vás, nechci tuto diskusi tady otevírat, protože skutečně k tomu potřebujeme kulatý stůl, potřebujeme se sejít všichni řekněme, kteří jsou zkušení, mají za sebou něco, ať už je to výuka, nebo rektorování na našich vysokých školách. Já jsem byl deset let hostujícím profesorem na rakouské univerzitě, působil jsem ve Spojených státech. Každý máme nějaké své zkušenosti, ale zkusme se prostě skutečně přinutit k tomu, aby ten nový zákon vznikl. Tento zákon, který tady máme, to neřeší. Neřeší ty klíčové otázky, o kterých jsem hovořil. A musíme hledat novou cestu.

Vznikly tady ústavy, vysokoškolské ústavy. Vznikly za miliardy z evropských peněz a mohu říct, že to byly ty nejlépe investované peníze do vysokých škol, ty ústavy, ať už je to CEITEC, ať je to ELI, ať je to celá řada CATRIN, nebo je to třeba IT4Innovations. Tyhle ústavy mají dneska obrovský vědecký výkon. Často tvoří možná i třetinu výkonu univerzit, ale bohužel ti lidé, kteří působí v těchto ústavech, na těchto ústavech, často nemají právo, opakuji, nemají právo rozhodovat o své univerzitě. Nemohou být členy akademických senátů, protože členem akademického senátu může být pouze takzvaný akademický pracovník. To je ten, který tedy současně učí a současně dělá vědu a výzkum.

Takže kdybychom se dostali do paradoxní situace, že bychom získali na naše kvantové počítání pana Johna Hopfielda, což je nositel Nobelovy ceny za fyziku, který položil základy strojovému učení, tak on v podstatě o své univerzitě nemůže rozhodovat, protože pokud by neučil, tak by v podstatě byl, a já to teď řeknu, méněcenný. Je to diskriminace vůči těmto lidem. A já jsem takto podal i pozměňovací návrh. Vnímal jsem to jako takovou snahu aspoň k tomu otevřít tu diskusi, ale zkusme se o tom pobavit, kdo musí být v tom akademickém senátu, podle čeho se budou vybírat rektoři, podle čeho se budou vybírat děkani, protože vlastně i já jsem to zažíval. V podstatě se dostáváte do situace v okamžiku, kdy se neshodnete se svým děkanem, že prostě máte ostrov odporu, se kterým nelze spolupracovat na té univerzitě.

Takže je tady třeba si říct, že musíme ty věci změnit, musíme je nastavit tak, aby to řízení tady bylo. Myslím si, že není náhodou to, že nejlepší univerzity na světě jsou ve Spojených státech a Velké Británii. Z Evropy skutečně se tam dostávají ETH Curych a já nevím, které další, ale jsou skutečně ojedinělé. A prostě my se nesmíme spokojit s tím, že budeme průměrní nebo podprůměrní.

Takže prosím, nechci teďka hovořit o tomto zákonu, o kterém jsem řekněme spíš byl kritický, ale zkusme fakt nastavit nějaké principy, abychom měli jistotu, že se konečně ten zákon změní. A já musím říct, že jsem na vysoké škole od roku 1989, a v tom se celkem zásadního nezměnilo a stále se potýkáme se stejnými problémy. Děkuji za pozornost.