Posledních pár let v západním prostředí a nově dokonce i mezi vlastními vrstevníky čím dál častěji narážím na přehnaně zapálené „bojovníky za lepší svět,“ kteří do posledního detailu přebírají názory amerického, radikálně-progresivního proudu. A přestože se každá jejich věta neobejde bez slov jako tolerance, respekt a láska, tak pokud s nimi, byť jen minimálně, nesouhlasíte, sesype se na vás taková hromada nenávisti, kterou by člověk čekal spíše na srazu fašounků z Dělnické mládeže.

Co ale dokáže člověku vymýt mozek natolik, že je schopen bez sebemenšího zapochybování jedním dechem tvrdit, že například bojuje proti rasismu, načež z něho vyskočí otevřeně rasistický postoj? Proč je někdo schopen vidět rasismus i v takové malichernosti, jako je třeba účes? A jak je možné, že UEFA potrestá těžké ublížení na zdraví mírněji, než neprokázanou rasistickou urážku?

Samozřejmě můžeme na všechny tyto novodobé radikály nahlížet jen jako na nešťastné a zakomplexované frustráty, kteří si svými nenávistnými výboji jen kompenzují vlastní neúspěchy, nebo jen v dospívajícím věku rebelují. To by ale bylo nebezpečné zjednodušování.

Skrytá hrozba

Náš příběh začíná roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem, zde skupina levicových sociologů a kontinentálních filozofů zakládá Institut pro sociální výzkum, zabývající se mimo jiné syntézou freudismu a neortodoxních (často nepochopitelně komplikovaných a abstraktních) marxistických proudů, která vrcholí vznikem tzv. kritické teorie.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci jsou tito intelektuálové nuceni k emigraci, značná část z nich nalézá útočiště na prestižních amerických univerzitách. Po 2. světové válce se někteří vrací do Evropy a postupně získávají značný vliv v celém západoevropském i americkém univerzitním prostředí.

Ve zkratce, dnešní kritická teorie a na ní navazující směry (např. kritická rasová teorie a intersekcionalita) vycházejí z premisy, že celá společnost, její struktury, zvyky, normy, tradice atd. jsou vytvořené za jediným cílem – udržení vládnoucí utlačovatelské třídy u moci. Proto může dnes být za rasismus nebo diskriminaci označeno úplně cokoliv.

Oproti klasickému marxismu ale rozšiřuje dělení na utlačovatele a utlačované do více dimenzí. K bohatství přidává například rasu, pohlaví, sexualitu nebo i tělesnou kondici. Utlačovatelem i utlačovaným se pak člověk stává jen příslušností ke konkrétní třídě a nikdy jím nepřestává být, ať už se chová jakkoliv. To je v přímém rozporu s hodnotami, na kterých staví dnešní svobodná společnost.

Stejně jako před mnoha lety komunismus, tak i dnešní progresivismus reflektuje (a často ještě více rozdmýchává) skutečně existující problémy. To ale nutně neznamená, že progresivistická analýza a navrhovaná řešení jsou ta správná.

Problém však je, že progresivismus smysluplnou debatu z podstaty odmítá. Úplně stejně jako při debatách s klasickými komunisty jsou veškeré protiargumenty „utlačovatelů“ zpochybněny tím, že si pouze přejí zachovat svá privilegia a moc, zatímco nesouhlas „utlačovaných“ je zpochybněn nedostatkem třídního uvědomění. Přestože je pouhou teorií, vykresluje se jako jediná boží pravda.

Uvědomělé hordy útočí

Líbivé názory zpochybňující establishment a prosazování sexuální i jiné tolerance přirozeně přilákalo mnoho mladých, liberálních studentů a tak se progresivismus začal pomalu šířit napříč Amerikou. Nejdříve jen mezi sociologickými fakultami, poté téměř v každém humanitním oboru a následně se stal, primárně skrze čerstvě vystudované novináře a politické aktivisty, poměrně vlivným v celém veřejném prostoru.

Na přelomu století začal progresivismus viditelně nabírat další rozměr a vykrystalizoval v podivný morální systém, který za nejvyšší cíl považuje třídní uvědomělost a ochotu měnit společnost. To mělo za následek vznik dosud rostoucí a neustále se radikalizující skupiny „bojovníků za lepší svět,“ kteří v honbě za sociálním kreditem začali zaslepeně a agresivně šířit svou jedinou „boží pravdu“. Na tuto vlnu naskočili i korporátní marketéři, dychtiví po uznání svých nadřízených, kteří své produkty obalili uvědomělou nálepkou a získali tak podporu od značně hlasité skupiny lidí. Takové skupinky hlasitých morálních majáků se hodí také při ovlivnění veřejného mínění během mírnění různých korporátních přešlapů.

Domněnka absolutní morální nadřazenosti později vyústila ve fenomén tzv. cancel culture, což je v podstatě taková internetová obdoba honu na čarodějnice. Dnes už tak často stačí jeden 10 let starý vtip a uvědomělá úderka se postará, abyste přišli o práci a často vám i zničí osobní život. V boji proti třídním utlačovatelům přece účel vždy světí prostředky. Nejčastěji paradoxně těmto tlakům podléhají umírnění progresivní liberálové, zatímco skuteční rasisté získají akorát více pozornosti.

Smutným příkladem je nedávný incident v průběhu utkání Rangers-Slavia. Těžké ublížení na zdraví bylo nakonec disciplinární komisí UEFA potrestáno penalizací na 4 zápasy, zatímco za Kúdelův neprokázaný rasistický výrok padla penalizace na zápasů 10, a to bez jediného přímého důkazu. Přesně takhle to dopadá, když veřejný prostor ovládnou ideologií zaslepení aktivisté.

Každá akce vyvolá reakci