Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, milé kolegyně, milí kolegové.

Dnešní jednání Poslanecké sněmovny o nedůvěře vládě není žádné divadlo. Opakovaně to zde zaznívá z úst poslanců vládní koalice. A skutečně toto není divadlo. Hlasování o vyslovení nedůvěry vládě je velmi vážná věc.

Velmi bych poprosil, abychom nezpochybňovali základní ústavní princip, kdy vláda je ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně. Stejně tak je zcela nepatřičné z mého pohledu hovořit o puči. Nikdo tady, pane premiére, vás nestaví ke zdi s pistolí u hlavy. Je právem poslanců vyvolat hlasování o důvěře vládě, a toto právo je dáno Ústavou. Dovolte mi, vyjádřit se krátce k úvodní apologii pana premiéra, která zde zazněla. Ta míra nepochopení, o jaký problém se jedná, z mého pohledu už nemůže snad být vyšší. Poslouchám předsedu vlády a slyším slova, která vůbec nepatří nejenom na půdu Sněmovny, ale podle mého soukromého názoru ani do veřejného prostoru. Zde přece vůbec nejde o rodinu premiéra. Zde vůbec přece nemáme právo hovořit a zkoumat zdravotní stav vašeho syna. Zde vůbec přece nemají být probírány vaše podnikatelské problémy.

Jak to vidím já? Rodinné trable řešíme doma. A své možné konflikty se zákonem necháme řešit orgány činné v trestním řízení. Ptám se ale, co dělá premiér, klíčová osoba našeho ústavního systému pro minimalizaci střetu zájmu, ve kterém se nachází? Co dělá pro minimalizaci bezpečnostních rizik pro Českou republiku plynoucích z jeho vícero rolí, ve kterých se nachází? Co dělá on a vláda pro posílení důvěry v právní stát? Co dělá pro to, aby bylo zřejmé, že pravidla platí pro všechny stejně.

Dámy a pánové, bohužel nic takového neslyším. Mám dojem, že se zde zcela míjíme v chápání problémů dneška. A to se pak debata skutečně vede těžko. A přitom je to tak jednoduché. Nikdo - a hovořím zde za poslanecký klub KDU-ČSL - nikdo neupírá právo vítězi vládnout, řídit a pečovat o náš stát. Jde pouze o to, připustit si, že hnutí ANO není stranou jednoho muže, vždyť k tomu je opakovaně vyzýváno i svým koaličním partnerem. A výmluva na to, že prezident republiky nectí žádné ústavní zvyklosti, neobstojí. Je podstatný rozdíl mezi tím někoho pověřit sestavením vlády, a tím, že je někdo jmenován předsedou nové vlády. A bylo to tady dneska už zmíněno. Tuto historickou zkušenost v rámci demokratické České republiky máme.