Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, pane ministře, kolegyně, kolegové,

já jsem pečlivě poslouchal, ač jsem měl mnohokrát svrbění se přihlásit s faktickou poznámkou, tak jsem si chtěl zachovat svoji roli zpravodaje. Ale rád bych se teď na závěr ještě v rozpravě k některým věcem vrátil a bude to velmi stručné, protože já jsem rád, že se dnes dostaneme k hlasování o tomto důležitém tisku a pošleme ho do horní komory Parlamentu.

Děkuji za tu debatu, děkuji za všechny názory, které tady zazněly, protože ta debata si myslím, že částečně byla určitě i odborná. Chci říci naprosto jasně, nikdo z nás tady v příštích minutách nebude hlasovat o tom, jestli se dluhy mají platit nebo nemají platit, to skutečně tak není. Myslím, že všichni se podepíšeme pod to, co říkal ctěný kolega Marek Benda, prostě platí jasná premisa - dluhy se mají platit. To je jasné slovo i vůči veřejnosti. Nicméně to, o čem tady dnes vedeme debatu a o čem budeme hlasovat, jsou věci trochu jiné. A já chci říci za sebe, ten svět prostě není černobílý. Zaznívaly tady hlasy, které se bily za pozici a práva věřitelů, a to ve smyslu toho, že ten věřitel samozřejmě má právo vydobýt svůj dluh a pokud možno ještě maximum nebo úplně celou jistinu a všechno příslušenství a penále a úroky a pokuty atd. atd. Na druhé straně tady zaznívaly samozřejmě hlasy, které věřitelé vnímají spíše pohledem skrz prsty anebo přímo jako ti věřitelé, kteří se dostali do hysterie různými šmejdskými praktikami a dlužník je jako ta oběť, kterou musíme za každou cenu zachránit a pomoci jí na úkor těch věřitelů. A já za sebe říkám, že ani jeden ten extrém, ani ten prověřitelský, ani ten prodlužnický, není správný. Podle mého názoru tak jako svět není černobílý a není tady jenom Losna, jenom Mažňák, ten svět je takový, že bychom vždycky měli hledat vyvážené řešení, abychom pomohli těm, kteří zodpovědně svůj dluh skutečně chtějí řešit a možná se do něj dostali svojí naivitou, hloupostí, nezodpovědností, ale mají zájem se neocitnout v dluhové spirále, která je dostane nadosmrti do problému, který nikdy nevyřeší. A to je přece cílem všech těch věcí, o kterých tady budeme hlasovat.

A na straně druhé nikdy nesmíme zapomínat na to, že věřitelé - a teď je jedno, jestli to je dobrovolný nebo nedobrovolný věřitel - tak také mají určitá práva a pokud jim tato práva budou pošlapána, tak je to špatně. Je potřeba vždy hledat to vyvážené řešení.

A jenom znovu zopakuji to, co jsem říkal ve středu. Budeme hlasovat o bodech, kde řešíme tu minulost, to, co si vlečeme z minulosti. A já jsem rád, že dneska jsem si přečetl v médiích podporu pana premiéra mnohým návrhům, pod kterými jsem podepsán buď sám nebo s kolegou Patrikem Nacherem a když tady je opakovaně poukazováno na kolegy z poslaneckého klubu ODS - on se z toho stal takový nějaký moderní tady zvyk, že je potřeba na ně vždycky ukázat, když se mluví o exekucích - tak je potřeba říci, že spoustu těch změn, které se týkají minulosti, ale i budoucnosti, kolegové z ODS podpořili už při jednání ústavněprávního výboru a podpoří je teď tady při hlasování, protože jsme ty věci samozřejmě koordinovali v rámci koalice SPOLU. A jsem rád, že tu podporu má třeba i ten princip milostivého léta. Jenom chci zdůraznit, je to podaná ruka ze strany státu, potažmo nás zákonodárců, ale i tak to není odpuštění dluhu. Je to povinnost každého jednoho dlužníka celý dluh, celou jistinu zaplatit.

V případě, že se jedná o soukromoprávní vztah, tak potom samozřejmě ještě jednou tolik. Takže tady nikdo nemůže říkat: vy jste schválili něco, což znamená, že se dluhy nebudou platit. Není to tak, není to pravda. Je to jednorázová záležitost, není to nic, co by tady mělo platit za rok. Všimněte si, že mluvíme o jednotném čase, v singuláru o milostivém létu, jednom, nikoliv o milostivých letech.

A potom je druhá věc a to je ta budoucnost. Máme tady řadu návrhů, a je to dobře, kterými máme vytvořit, možná trochu překolíkovat ten prostor pro exekuční řízení, pro vymáhání dluhů do budoucna. Jsem přesvědčen o tom, že po těch letech je k tomu také určitě důvod a je správné, že se tímto zabýváme. Je to otázka nejenom humanizace třeba mobiliárních exekucí, která je zde předložena, a některých dalších jednotlivých návrhů, jako jsou prvky elektronizace, protože i to výrazným způsobem zjednoduší a zrychlí celý proces, ale pak jsou to ty systémové věci, které se týkají tady znovu opakované a zmiňované teritoriality, která, ano, je svým způsobem nějakým vnitřním soubojem mezi exekutory. A já nevidím důvod, proč bych tady měl hájit zájmy pěti, deseti největších exekučních úřadů nebo naopak zájmy toho zbytku těch malých úřadů. Jsem přesvědčen, že i v tomto bychom měli hledat to vyvážené prostředí a zároveň pomoci vytvořit to prostředí do budoucna. Schválením teritoriality se zítra vůbec nic nezmění. Ten proces bude samozřejmě s nějakým odkladem a poté bude připraven tak, aby tady existovala pravidla pro férové exekuce.

Proto přicházím v rámci té vyváženosti, o které tady od začátku hovořím, s tím návrhem spotřebitelské teritoriality, který kombinuje obojí. Kombinuje ponechání práva věřiteli vybrat si svého exekutora v případě, že se vymáhá po podnikající osobě. Tam je to často náročnější a není důvod, proč toto právo tomu věřiteli upírat. Stejně tak je ponechána svobodná volba jednoho exekučního úřadu pro malé obce a pro nedobrovolné věřitele, jako jsou bytová družstva nebo společenství vlastníků bytových jednotek. Tam je to přece naprosto oprávněné. Jsou to často nedobrovolní věřitelé, kteří nemohou za to, že někdo z nájemníků například neplatí, a je dobře, když si budou moci vybrat úřad, který jim pomůže s vymožením dluhu zpět. Ale zároveň zachováváme ten princip, který má ten systém zjednodušit, zpřehlednit, mimochodem také odbřemenit soudy, to je také důležitý aspekt a zároveň zabrání bohužel poměrně častým excesům ze strany některých exekutorů a zdaleka ne všech. Já tady v žádném případě nechci házet všechny do jednoho pytle, ale známe to nejenom z mediálního prostoru, i na mě se obrací mnoho lidí s ukázkovými příklady, kdy se v rámci vymáhání dluhu skutečně ti aktéři pohybují na hraně nebo možná za hranou zákona. A pokud zde zavedeme princip jeden dlužník - jeden exekutor právě u toho zbytku vymáhání dluhů v rámci té rozšířené spotřebitelské teritoriality, tak si myslím, že i tento proces dokážeme vhodným způsobem kultivovat k tomu, abychom zde přijali dramatickou změnu nejenom do minula, ale i do budoucna. A poslední věc, kterou chci zmínit, on to říkal Pavel Blažek, myslím Marek Benda taky, to zásadní je, aby tam, kde to dává smysl, tak lidé nezůstávali v exekuci, ale přešli do procesu oddlužení. Protože nemá vůbec žádný smysl, aby tady byl člověk, který má deset, patnáct exekucí. Ten má být právě v tom procesu oddlužení, to je to benefitium, to je ta podaná ruka, kdy po tom čase, ať už to jsou tři roky, v některých případech pět let, mohl začít nový život nikoliv v šedé zóně, ale v té zóně, která je samozřejmě výhodná pro stát, protože ten dotyčný potom bude platit daně, odvádět odvody a tak dále.