Ve všech těchto případech a mnohých dalších se čím dál více z nás chová stejně. Automaticky vyhledáme svůj mobil, někdy tablet, někdy počítač a uzavřeme se do své digitální bubliny. Svět kolem sebe začneme vnímat naprosto okrajově.

Sem tam se ale najde někdo, kdo se nám pokouší tu naši digitální bublinu rozbít. Například partner či partnerka si mohou chtít povídat nebo nás třeba může někdo nutit se na něco zajímavého podívat.

Vůbec nejúspěšnější při rozbíjení nebo dokonce totálním ničení osobních digitálních bublin jsou ty úplně nejmenší děti - kojenci nebo batolata. Chovají se totiž naprosto přirozeně a vyžadují maximální osobní pozornost a stálou komunikaci. Poměrně úspěšnými ničiteli digitálních bublin bývají také senioři, kteří také nemívají pro dlouhé zírání do mobilu příliš pochopení.

Kojenci, batolata i senioři totiž možná díky tomu, že jsou příliš krátce nebo naopak již poměrně dlouho na světě mají schopnost se chovat přirozeně a zejména ve skupině známých lidí se tedy normálně bavit, případně se jeden druhého i dotýkat, gestikulovat, ptát se, ukazovat, co se kde změnilo nebo by změnit mělo apod. Tak si někdy myslím, že je nejvyšší čas se té normálnosti od nich začít znovu učit.

Miloš Vystrčil, krajský zastupitel, senátor