Po čtrnácti letech vlády a pěti premiérech odchází britská Konzervativní strana, s nejhorším volebním výsledkem v historii, do opozice. A vypadá to, že na dlouho.

Na výroční Conservative Party Conference jezdím pravidelně - i když ne pokaždé - od roku 1993. Letos určitě pojedu zas, nejspíš naposled. Zvědavě se podívat, jak a zda vůbec se hodlají po této katastrofě zmátořit. Přitom ještě v roce 2019 to byli konzervativci, kdo uštědřili labouristům také historickou porážku, největší od roku 1935.

Když jsem jel poprvé, konaly se tyhle konference na střídačku v přímořských Blackpoolu a Bournemouthu, v novém století je vystřídala dvojice Manchester a Birmingham. V roce ‘93 byl ještě premiérem John Major, po hubeném volebním vítězství rok předtím, prvním v post-thatcherovském období. V roce ´97 ho ale drtivě porazil Tony Blair a konzervativci hryzali hořkou opoziční skývu dalších třináct let.

Majorovy nástupce jsem všechny dobře znal osobně: Williama Hague, Iaina Duncana-Smithe, Michaela Howarda. Ale nejblíž jsem měl k pozdějšímu premiérovi Davidu Cameronovi, který konečně “konzervám” vyhrál v roce 2010 volby, a pak ještě jednou v 2015. Toho jsem měl fakt lidsky rád. Zakládali jsme spolu ECR, když splnil svůj slib, že odvede svou stranu pryč od eurolidovců. Mnozí mu vytýkají, že stranu posunul příliš do středu, resp.doleva. Ale vaz mu zlomilo něco jiného - referendum o Brexitu, o němž si myslel, že ho vyhraje, leč těsně ho prohrál. Pak přišla éra nemastné neslané Theresy May (potkal jsem ji osobně jenom jednou), kterou nakonec “zařízl” brexitář Boris Johnson (i toho jsem potkal jenom jednou). Ten dokončil Brexit a zařídil konzervativcům ještě jedno volební vítězství. Jeho způsoby a metody ale zároveň stály u začátku postupného sešupu celé partaje. To se nakonec obrátilo proti němu a straníci jej po třech letech v rostoucí panice vyměnili za doslova tragikomickou Liz Truss, která během několika týdnů pád strany dokonala. Poroučela se s ostudou, její nástupce Rishi Sunak už jen hasil požár, ve kterém sám nakonec uhořel. Trussovou ani Sunaka už jsem osobně neměl možnost poznat.

Hlavně ze sentimentálních a emocionálních důvodů bych si přál, aby se jedna z nejstarších politických formací světa časem zvedla z prachu, znovuobjevila svou identitu a dokázala se zas někdy v budoucnu vrátit ve volbách k moci. Ale nepovažuji to vůbec za jisté.