Transatlantické spojenectví neznamená, že za všech okolností a ve všem máme a musíme následovat politiku našeho nejsilnějšího amerického spojence.

USA to také nedělají, vždy v první řadě posoudí vše svými národními zájmy. Dva příklady:

1)Obama kvůli “resetu” s Ruskem odpískal v roce 2009 projekt protiraketového radaru v ČR, bez ohledu na to, kolik politického kapitálu  a energie jsme tady do něj investovali (btw. jak ten “reset” dopadl, právě vidíme).

2)Biden nedávno prosadil legislativu IRA (Inflation Reduction Act), která je ve svém důsledku ochranářská, znamená výraznou podporu domácích amerických výrobců oproti zahraniční konkurenci a znevýhodňuje tak některé vývozy z EU do USA.

Nyní se USA připravují na geopolitickou konfrontaci s Čínou. Z jejich pohledu logické, Čína je dnes jejich hlavní vyzyvatel. V Evropě však můžeme mít odlišný postoj. Domnívám se, že s Čínou nepotřebujeme konfrontaci, ale kohabitaci, že úplný ekonomický “decoupling” je nereálný a že místo něj je třeba ochránit strategická odvětví před čínskými investicemi (tzv. “derisking”), ale neničit zcela obchodní toky. Proto mám i větší pochopení pro Macrona, než řada zdejších atlantických “jestřábů”, kteří jako by zamrzli ve světě 2.poloviny 90.let, ve světě unipolární americké dominance. Ten svět už je ale čtvrt století pryč.