Tím, jak se naše západní společnost stále blížeji posouvá k egalitářskému ideálu všeobecné šedi, získávají na pozornosti především ti, kteří by samotné slovo Vánoce nejraději vymazali z našich slovníků. 

Jim naopak oponují rozhořčené hlasy, které brání křesťanskou podstatu vánočních svátků a poukazují na bezbožnou a materialistickou kulturu vánočního obžerství a konzumerismu. Tento každoroční spor o Vánoce pak vyplňuje prostor v médiích i na sociálních sítích a možná jej začneme postupem času vnímat podobně, jako již od konce listopadu vnímáme ozdobené výlohy obchodů, výzdobu v ulicích nebo stále vemlouvavější reklamy v televizi.

Před několika týdny se snad všechna naše média zmínila o úmyslu evropské komisařky pro rovnost, Heleny Dalliové, která ve snaze učinit z Evropské unie „unii rovnosti“, jejíž občané se budou všichni bez výjimky cítit uznáváni, bez ohledu na pohlaví, původ nebo náboženskou víru. V příručce tzv. inkluzivní komunikace navrhuje vyškrtnout z komunikace slovo Vánoce. Rozhořčená reakce především na sociálních sítích na sebe nenechala dlouho čekat a příručka bude „přepracována“. Pro letošek jsou tedy Vánoce zachráněny…

Je tu však ještě jeden pohled na věc. Představa, že lze rozlišovat pouze mezi tradičně křesťanským pojetím Vánoc na jedné straně a novým, dnes vehementně upřednostňovaným progresivistickým a egalitářským pojetím, je falešná. Není sporu o tom, že naše civilizace spočívá na křesťanských základech. Ty udávaly a stále udávají kulturní povahu naší společnosti a i my, kdo jsme zapřísáhlí až militantní ateisté, implicitně tyto základy přijímáme. Nelze je vymazat – aniž by k tomu nebyla nutná tvrdá mašinerie sociálních inženýrů. Jaké by byly následky takové kulturní vaporizace jednoho z pilířů naší společnosti, se ani neodvažuji odhadovat. Ani křesťanské aspekty naší civilizace se však nevynořily ze vzduchoprázdna. Stojí na antických základech, na pevných základech antické kultury myšlení, antické filozofie, která pro lidstvo objevila rozum. Stojí na pohanství. A to nejenom na tom ušlechtilém, státotvorném antickém pohanství, ale vlastně i na barbarském a zabláceném pohanství národů, které byly křesťanskou expanzí podmaněny mnohem později.

Považuji však za nutné na tomto místě zdůraznit, že rozhodně neobhajuji žádné projevy postmoderního neopaganismu, jenž se pro mnohé lidi stává jakousi lákavější náhradou za nesympatické, svoji církevní strukturou pompézní a filozoficky složité křesťanství. I když současná společnost alespoň zdánlivě „nepotřebuje Boha“, přesto to neznamená, že se absolutně přiklání k rozumu. Různé formy neopaganismu, ale také víra ve věštce, víra v nám nadřazené civilizace, a svým způsobem i víra v konspirace, které řídí náš svět, jsou jen zoufalou snahou zaplnit mezeru po křesťanství tam, kde chybí vůle k přijetí rozumu jako jediného nástroje poznávání reality.