Prázdnota jako by zakrývala cosi, co probíhá za kulisami, a co bude mít pro životy lidí v dalekém horizontu mnohem hlubší následky. 

Již více než rok a půl čelíme bezprecedentnímu okleštění naší svobody. Vidíme, že jde v podstatě o globální proces, který jen tu a tam místně nabývá trochu odlišných parametrů. Většinou nabyla tzv. protiepidemická opatření forem tvrdé diktatury včetně mlácení lidí, tu a tam sáhli politici spíše k měkčímu přístupu a namísto zákazů volili doporučení. Přicházíme o svobodu a přicházíme i o naši prosperitu – restrikcemi všeho druhu jsou dlouhodobě podkopány její základy. A je důležité si uvědomit, že v tomto směru pracují i různé programy obnovy, které jsou již v běhu nebo se plánují. Různé kovidové dotace, podpory či kompenzace, protože dlouhodobě prohlubují závislé postavení podnikatelů vůči státu. Upevňují vzájemné provázání jednotlivců nijak nezvoleným, nevybraným řetězem pomoci, podpory a závislosti, jenž funguje úplně jinak, než přirozený a oboustranně výhodný vztah zákazníka a podnikatele.

To vše ve „veřejném zájmu“ – v zájmu „veřejného zdraví“. To je mocné zaklínadlo. Domnívám se a obávám, že koronavirus a následná ničemná státní politika otevřela stavidla nesvobody nebývale široce a v záloze již číhají další a další kolektivistická zdůvodnění dalšího ořezávání naší svobody. A protože jsme se již jednou ve strachu o naše zdraví poslušně podvolili, jsme připraveni se již podvolovat neustále. Nikdy v novodobé historii se tolik lidí dobrovolně nevzdalo svobody, jako tomu bylo v posledním roce a půl. Ohnuli jsme se. Nemáme a nebudeme mít vůli se znovu narovnat. V tom a v ničem jiném spočívá ten skutečný „velký restart“, o němž se v souvislosti s kovidovou politikou mnohdy mluví. Jestliže západní společnost stále, alespoň snad implicitně, spočívá na rozumu, individualismu, důrazu na svobodu, třebaže tyto základy byly po dlouhá léta a desetiletí nahlodávány, koronavirový restart spočívá ve smazání těchto základů jednou provždy. Ve strachu z viru jsme na ně rezignovali. A stejně se již zachováme, kdykoliv budou vykladači „veřejného zájmu“ požadovat další naše ohnutí a podvolení se. Není náhoda, že je to právě ambiciózní program zelené politiky, co jde ruku v ruce s kovidovou politikou a s čím se napevno počítá pro „dobu postkovidovou“. Je obhajován jako příležitost, jak poničenou ekonomiku postavit znovu na nohy. Tentokrát však na jiných, nových, prý lepších základech. Na morálnějších základech. Ve jménu „vyššího dobra“ a „vyšších zájmů“.

Tím vyšším zájmem je zde planeta, příroda, klima, jakýkoliv jiný živočišný druh než homo sapiens. A my, jednotlivci, se máme obětovat – koneckonců učinili jsme tak kvůli koronaviru. Na jakém principu bychom chtěli nyní odmítnout, když v sázce je osud celé planety?

Nenechme se mýlit. Nejde o obnovu ekonomiky a založení prosperity lidí. Vždyť jakou vůli mohou mít k obnově ekonomiky politici, kteří svoji nesmyslnou doktrínou lockdownů a plošných restrikcí ekonomiku poškodili a rozvrátili? Jak lockdown tak zelená politika má jednoho společného jmenovatele, jeden společný motiv. Je jím etika altruismu. Morálka sebeobětování. Dnes je již jasné, že lockdown nebyl prosazován s cílem ochránit ty, kteří byli a jsou nákazou novým koronavirem nejvíce ohroženi. Ne, cílem bylo se vůči nim obětovat, bez ohledu na to, jaký bude praktický důsledek. Ochrana seniorů nebo lidí se zdravotními komplikacemi se přece dala provést velice efektivně, mohla být zacílena přímo na tyto osoby a zbytek populace mohl dát víceméně normálně žít. Bez plošných restrikcí a bez odporné vládní propagandy vyvolávající strach a stres.

Pokud však bylo tím hlavním cílem obětování nebo vynucení sebeobětování a tedy dosažení morálního ideálu, pak se celá vládní politika lockdownu účinkem neminula. Cíl byl splněn na sto procent, nepočítáme-li hrstku jedinců, kteří se podvolit odmítli. Ostatně i v rétorice vládních politiků namířené vůči občanům, kteří vyjádřili svůj nesouhlas účastí na demonstracích, bylo možné vypozorovat jeden základní morální odsudek: „Jste sobci. Odmítáte nás poslouchat. Demonstrujete za svobodu. To je sobecké!“

No to se vsaďte, všichni vy Hamáčkové či Vojtěchové, že je to sobecké. A je to dobře.

Škody, které tato politika napáchala, a to samozřejmě nejen u nás ale globálně, se budou postupně načítat. Nyní se například jako odvětví, které je nejvážněji poškozeno, jeví stavebnictví, těsně následované energetikou. Ceny materiálu i práce raketově rostou, s nimi samozřejmě i ceny bytů, a následky v dalších oblastech hospodářství na sebe nenechají dlouho čekat. A ti, kteří to způsobili, si s drzostí jim vlastní dovolují mluvit o svých plánech na obnovu. O zelené obnově.

Jestliže však hlavním motivem politiky, která měla reagovat na koronavirus, byla morálka sebeobětování, co asi může být motivem politiky, která má podnítit, motivovat a přinést obnovu? Samozřejmě zase jen sebeobětování.

Je potřeba si uvědomit, že bez ohledu na to, co je nám vštěpováno, nám samotným od dětství, našimi rodiči, učiteli a všemožnými morálními a kulturními autoritami, a celé západní civilizaci po více než dva tisíce let, za celou dobu existence západní filozofie, sebeobětování není dobrem. Není to morální ideál, který bychom měli všichni sledovat, chceme-li žít dobrým životem. Člověk, aby přežil, musí mít hodnoty, musí je získávat, uchovávat a spotřebovávat. Jestliže se v jakémkoliv okamžiku svých hodnot vzdává, obětuje je, tedy vymění jednu hodnotu za hodnotu nižší nebo nulovou, popírá tím celý svůj život. Bortí systém, který má sloužit k zajištění jeho života, a to nikoliv jen ve smyslu biologické existence, ale především ve smyslu života lidské bytosti, života volního a racionálního tvora schopného s určitostí poznávat svět kolem sebe a správně se rozhodovat. Morálka sebeobětování je více než cokoliv jiného morálkou smrti. A ničemu jinému nevede ani politika, která je na morálce sebeobětování založena.

I kdybychom se nad vztahem lidského života a morálky a následně pak praktické politiky nezamýšleli z filozofického hlediska, měla by nás přesvědčit historie. Žádný brutální a mocichtivý diktátor nikdy neříkal lidem: „Žijte pro sebe.“ Naopak, vzýval sebeobětování. Ve prospěch společnosti, kolektivu, třídy, rasy či národa. Nebo ve prospěch boha. A nebo ve prospěch planety. Morálka sebeobětování je zbraní v rukou diktátorů a totalitářů všech možných barev a odstínů. A morálně odzbrojená veřejnost, které bylo od dětství vštěpováno, že žít pro sebe je zlem, se nemá jak bránit. Obětujte své životy pro ty, kteří jsou ohroženi těžším průběhem kovidu. Obětujte své životy ve prospěch zničeného zdravotnického systému, který není schopen zvládat nárůst počtu nemocných. Jste zdraví, v dobré tělesné kondici, vyhodnocujete pro sebe rizika – ale to nehraje roli. Morálka sebeobětování totiž nevelí léčit nemocné, nýbrž především obětovat zdravé. Také jste se bez reptání podvolili?

Obětujte své životy ve prospěch stále se měnícího a lidmi neovlivnitelného zemského klimatu. Obětujte své životy pro záchranu ledních medvědů. Obětujte své životy ve prospěch nastolení bezuhlíkové ekonomiky. Obětujte se pro zelené náboženství. Obětujte se pro planetu. Podvolíte se?

Morální rozměr zelené politiky naprosto zastiňuje sliby o obnově hospodářství, o nových příležitostech, o technologickém rozvoji a nových pracovních místech. Protože o tohle tady ve skutečnosti nejde. Byly vůbec stanoveny nějaké reálné cíle, jichž se má zelenou politikou dosáhnout? Existují reálné analýzy o vzniku nových pracovních míst, technologických a průmyslových odvětví, nebo špičkových vývojových centrech? Nikoliv – mluví se pouze o jediném cíli a jediném kritériu úspešnosti. O tom, že do roku 2050 bude hospodářství Západu bezuhlíkové. A přes to nejede vlak.

Analýzy nabízejí spíše oponenti. Například když varují, že masivní přechod na elektromobily nemůže energetická soustava utáhnout, zvláště když se masivně přechází ze spolehlivých a efektivních fosilních paliv a jádra na nespolehlivé a žalostně neefektivní tzv. obnovitelné zdroje. K takovým varováním jsou však zastánci zelené politiky hluší a slepí.

Jsou to cenné a pádné námitky – nicméně jejich původci vedou předem prohraný boj. Poukazovat na zcela jistý kolaps energetické soustavy je důležité. Varovat před zbídačením milionů lidí, kteří jednoduše nebudou schopni nové daně a celkové náklady zelené politiky utáhnout, je nenahraditelné a může to veřejnost probudit z letargie. A velice pádný je i argument, že cestou k bezuhlíkové ekonomice přenechává Západ iniciativu Rusku a především Číně, která tím získá nesmírnou konkurenční výhodu na globálním trhu. Středobod celého tématu je však jinde. Spočívá ve filozofii a v morálce.

Politické či ekonomické argumenty mohou nanejvýš získat trochu času. Ale lidé se nakonec vždy rozhodnou pro to, co považují za morální, i když dobře vědí, že to není účelné. Mezi tím, co je morální a co je praktické, není ve skutečnosti žádný rozpor. Protože morálku musíme mít, abychom mohli žít dlouhodobě úspěšný a šťastný život, lze říci, že morální je to, co k úspěchu a štěstí vede. Co dlouhodobě prospívá lidskému životu. Protože jsme však správnou morálku schopni odvodit čistě ze správné definice toho, co je lidská bytost, nemusíme různé koncepty morálky zkoušet, abychom si nakonec vybrali to, co vede k nejlepším výsledkům. Politika založená na morálce altruismu vedla k nepředstavitelným zvěrstvům (komunismus, nacismus, maoismus, ale i náboženské křesťanské totalitářství…). Morálka, která je nám dlouhodobě předkládána jako ideál, spolehlivě vedla k utrpení, bídě, válkám a k milionům mrtvých. Ústup od této morálky, třebaže nedůsledný, naopak vedl k rozvoji, k růstu bohatství a životní úrovně, k harmonii mezi lidmi, k dobrovolné spolupráci, ke svobodnému trhu a ke kapitalismu. Protože mezi tím, co je morální a co je praktické není a nemůže být rozpor.

Jsme-li schopni definovat etiku sebeobětování jako etiku smrti, nemusíme čekat, až jí bude znovu umožněno projevit se v praxi. Nemusíme čekat na totální úpadek, rozklad, chudobu a eskalaci násilí v Evropě bezuhlíkové. Pokud totiž morálku racionálně definujeme, víme bezpečně, že to tak skončí. Víme, že se Evropa pod vlivem mylné a chybné morálky pokouší spáchat plíživou a krutou sebevraždu. Jen proto, aby byl naplněn morální ideál.

Principiálního altruistu příliš často nepotkáte. Takový člověk by se musel svých hodnot vzdát takovým způsobem, že by již nemohl dále žít. Musel by najít nejbližší lidožroutský kmen a nabídnout se mu k obědu. Nebo se rozdat na orgány, včetně těch životně důležitých. Z nemožnosti sledovat morálku altruismu důsledně plyne teze o jakési automatické, vrozené morální zkaženosti člověka. Není schopen následovat ideál kvůli své nezměnitelné přirozenosti (přinejmenším musí jíst a pít), je tedy morálně vadný. A nemůže s tím vůbec nic udělat. Místo toho bychom se měli ptát, jaký smysl má morální ideál, jehož nelze dosáhnout. Taková otázka jde až na samotnou podstatu naší civilizace. Ale je nutné na ni konečně odpovědět.

Příklady zemí, států a národů, které se o principiální následování altruistické morálky pokusily, můžeme v historii najít bezpočet. Některé dokonce s velkým „úspěchem“. Jediná veličina, kterou lze takový úspěch měřit, je počet mrtvých. Bolševické Rusko, nacistické Německo, komunistická Čína, polpotovská Kambodža – to jsou státy, kde se ideál altruismu podařilo naplnit téměř do důsledků. Sebevražda těchto národů a států nebyla dokonána, vyhladit celý národ je takřka nemožné, ale podařilo se jim totálně popřít charakteristiku, která dělá civilizaci civilizací. Pojem civilizace má smysl pouze ve vztahu k lidské bytosti. Ve výše zmíněných historických příkladech však bylo kategorickou aplikací ideálu altruismu dosaženo dokonalého popření lidské podstaty. A nebylo to popřeno jaksi shora, násilím, přinejmenším alespoň na začátku. Ne – lidé přijali ideál sebeobětování sami a tento ideál společně se svými vůdci dobrovolně následovali. Rezignovali na své lidství. A to, co snad dříve bylo možné nazvat civilizací, se stalo primitivním a brutálním barbarským kmenem, v němž nehrála prim tvořivá racionalita, nýbrž jen hrubá síla.

To je třeba si uvědomit – protože změnit civilizaci na barbarský kmen, k tomu potřebujete jen jediné: co nejprincipiálněji aplikovat altruismus, tedy morální koncept, jež beztak všichni považují za ideál a jsou ochotni jej v jednom šiku sledovat. Mají-li dostatečně schopného vůdce. Vůdce s velkým V. Skutečně – to zásadní, co snad ještě Západ chrání před katastrofou, je zoufalý nedostatek jistoty, vůle a charismatu jeho předních politických činitelů. Není tu zatím nikdo, kdo by byl přesvědčivě schopen vést miliony lidí do propasti.

Výše uvedené země, Německo, Rusko, Čína nakonec z toho nejhoršího barbarství přece jen vybředly. Některé lépe, jiné mnohem hůře. Nicméně virus altruismu v nich zůstal pevně zakořeněn. Platí to zejména o Německu. I proto, že Německo udává tempo politice Evropské unie. Německá filozofická tradice, německý idealismus, dědictví Kanta, Hegela a dalších, je důležitý faktor, který stál u vzniku komunismu i nacismu a stále funguje jako hlavní myšlenkový motor tzv. evropské politické integrace. Včetně zelené politiky a myšlenky na vytvoření celoevropského klimatického skanzenu. Či koncentráku. Koneckonců, nebyla německá dobyvačná kampaň druhé světové války vlastně prvním dějstvím evropského integračního procesu? Pokusem zavést na evropském kontinentě společný trh, společnou měnu a společný národ?

I když si projdeme léty zelené klimatické (lépe řečeno klimatologistické) tyranie, stále je naděje, že naše civilizace z ní opět vybředne, uvědomí si význam rozumu a svobody, a na troskách začne stavět něco morálního a funkčního – svobodnou Evropu suverénních národů a států, fungujících na bázi trhu a dobrovolné spolupráce. Ta naděje je však velice malá. Jeden z důvodů, proč svět neupadl zcela do spárů komunistické a nacistické tyranie, je skutečnost, že Amerika svého času stále setrvávala do značné míry na ideálech svobody a kapitalismu. Ty však jsou již nyní v troskách i na severoamerickém kontinentě. Celý Západ svorně a jednotně směřuje ke katastrofě a hledáme-li viditelnou politickou alternativu s nějakým větším než jen lokálním potenciálem, nenalézáme ji. Neexistuje. Není o co se opřít, pokud odpor vůči současnému směru zakládáme jen na politické akci. Nalézáme však alternativu v myšlence. V ekonomické teorii. A především ve filozofii. Na jejím základě lze vytvořit a uhájit ostrůvky svobody a racionality. Takovým ostrůvkem svobody může být třeba i Česká republika – odmítne-li aktuální atmosféru zeleného šílenství, v níž se již projektují základy pro nové koncentrační tábory.

Prvním předpokladem je správně identifikovat nepřítele a principy, za něž se bojuje. A naopak též principy, na nichž je postaven boj těch, proti kterým stojíme a vůči kterým se snažíme uchránit naši svobodu. Morální principy jsou důležité. Je nutné je přesně definovat a rozpoznat, protože na nich se pak zakládá politická praxe.

Je-li nám zelená a stále více regulující a zasahující politika nabízena jako recept na dobu postkovidovou, cílem není blaho, ale oběť. Je-li morálním motivem altruismus, cílem není někomu pomoci, ale dosáhnout co největší oběti co největšího počtu lidí. A je-li cílem oběť co největšího počtu lidí, potom nástroje praktické politiky budou voleny tak, aby co nejvíce lidí trpělo.

Věrozvěstové zelené politiky to budou vykládat a chválit jako vykoupení za naše hříchy. Za hřích rozumu, který vede k hříchu technologií a využívání planety, a nakonec k hříchu pohodlí a blahobytu, a k hříchu života. Pokud je hříchem život, potom ultimátním prostředkem vykoupení musí být smrt.

Zdražování nebo cílená nedostupnost automobilů, neefektivní a drahá energetika, emisní odpustky, snížení životní úrovně milionů lidí, to je jen začátek. Domníváte se, že zelená politika se zastaví, bude-li dosaženo stanovených cílů? Domníváte se, že politika založená na altruismu nemůže skončit naprostým barbarstvím a masovým zabíjením jen proto, že dnes žijeme v uhlazeném a čistém 21. století, v němž jsou hrůzy holokaustu či bolševických hladomorů jasně pojmenované a odsouzené? Že neexistují žádné současné, zelené varianty Hitlerů, Stalinů nebo Gottwaldů? Přemýšlejte. Ideové a morální premisy, které zapříčiny vzmach komunismu i nacismu, jsou stále živé. Jsou zelené.

Cesta ven však existuje: odmítnout morální ideál obětování je prvním krokem, jak si ušetřit hrůzy příštích koncentráků, hladomorů a všeobecného úpadku. Odmítnout oběť vždy a za všech okolností. A nenechat se nenávistnými altruisty vydírat. Ani kovidem ani údajně trpící planetou.

Přeji vám mnoho morální síly a odvahy ve volební místnosti.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Idnes